Den třináctý - 17. 5. 2001

8,30 Vstáváme, povídáme si, tedy já a Pavel. Karel s Tomášem asi spí.
9,25 Snídaně: Chléb, mléko, čokoláda, jogurt.
10,10 Pavel s Katkou jdou do banky pro peníze a já zde píšu a přemýšlím, co se životem. Je mi krásně, ale musím si trochu urovnat v hlavě priority.
10,35 Přicházejí z banky, Katka zavírá dveře a zamyká, drží ještě kliku a vlastním tělem blokuje vchod. My s Pavlem přepočítáváme peníze na posteli. Všechno je v pořádku. Pavel smotává peníze do ruličky a dává je do silonových ponožek – ty nejvíc smrdí. Tak děláme z legálních peněz špinavé. Karel s Tomášem asi ještě spí.
11,40 Píšu.
12,10 Odcházíme na oběd. Odpoledne nás čeká osmé představení. Doufám, že bude krásné. Bože, dej těm lidem i nám radost z hraní.
14,30 Vracíme se z oběda, jsem unaven, asi psychicky, těším se moc domů, jsem cestovatel, slušně řečeno, na baterky. Pavel vychází z toalety a já ho jdu střídat. Odjezd na dnešní představení v 15,15. Je příšerné vedro - tentokrát 38°C - a nefunguje klimatizace!
14,40 Pavel zapíná klimatizaci. Konečně na to přišel.
14,50 Je nám chladno a zjišťujeme, že klimatizace nejde vypnout. Pavel i já se oblékáme.
15,05 Odcházíme z pokoje, zase do toho příšerného vedra. Teploměr je téměř na 40°C ve stínu. Přemýšlím, co za peklo tady musí být v létě.
15,24 Vyjíždíme od hotelu. Jsme šťastní, každý si něco vezeme na památku pro své blízké. Karel meč z Toleda – Lancelot, Tomáš zub maltéřského rytíře, který našel u kříže (říkáme mu zub od kříže) a Pavel Barbinku pro Verunku a nůž křivák pro Jakuba. Já s Káťou samostříl pro Vítka, nože pro Davida a Jardu a panenky pro Terezku a Evičku. Babičce jsem koupil brandy. Co jsme koupili našim ženám, necháme utajené.
15,54 Karel má opravdu velkou radost, nevím z čeho, jen to prohlásil, a tak to píšu. „Husí kůže,“ ukazuje. „Je ti zima,“ lekám se, že je to zimnice z úpalu. Ale on tvrdí, že je to ze štěstí. Všichni se usmíváme, jsme šťastní i za něho. Znovu a znovu se smějeme a usmíváme – jsme veselí.
Cuellar – přijíždíme pravotočivou zatáčkou do malého městečka se spoustou zajímavých staveb. Ptáme se řidiče náklaďáku na ten kulturák – je moc sympatický. Po čtvrthodině zjišťujeme, že i tohleto malé městečko je vlastně španělská vesnice a že jsme dokonale zabloudili.
16,15 Stojíme na červené a točíme se ke kostelu doprava. Zjišťujeme, že kulturní dům je vlastně románský kostel.
16,45 Jsme před kostelem, je příšerné vedro. Tomáš šel na policii pro klíče. Karel do restaurace. Káťa leží v autě. Nic se neděje. Pavel i Katka chtějí čurat. Není kde. Adresa je: Capilla del Hospital de san Maria Magdalena 4. Nádherný románský kostel (Pavel říká, že úplně čisté to nebude, ale gotika tu nikde není, já mu věřím).
16,55 Tomáš přichází s mužem středního věku jménem Marcus. Vzpomněl jsem si na Quo vadis, byl v pohodě.
18,30 Vše nachystáno, zpíváme si Jesus tu sa miro Jesus. Říkáme si, bude to v pohodě, přijde pár lidí. Nikde totiž nejsou plakáty a městečko je to malé.
18,55 Kostel je narvaný a pořád přicházejí lidé.
19,10 Začínáme tedy, Káťu nikdo neposlouchá. Zvoním zvonečkem, trošku se utišilo. Hrajeme pro prvních 8 řad, ostatní asi neslyší ani nevidí. Vchod je totiž uprostřed a přichází noví a noví lidé. Po chvilce si zvykáme a hraje se nám dobře, protože ti lidé, kteří vidí a slyší, jsou bezva.
20,30 Je už po všem a skoro uklizeno.
20,40 Vyjíždíme směr Segovia 54 km.
Máme skvělou náladu z pomalu končícího dne. Plán je jasný – večeře – tedy Karel, Pavel a Tomáš a potom 22,15 sraz a odjezd někde do haly, kde se utkáme s číšníky a kuchaři hotelu "Las Sirenas". Jsem zvědav, jestli mi budou Tomášovy adidasky.
21,40 Jsou mi malé, ale vlezu se do nich. Bereme si trenýrky, trička, ručníky a jsme připraveni. S napětím očekáváme, co se bude dít.
22,15 Přicházíme na večeři.