Den šestnáctý - 20. 5. 2001, neděle

7,30 Vstáváme, zpíváme si, koupeme se, modlíme se (někteří). Nálada úžasná.
8,15 Vyjíždíme zpět do Burgosu. Znovu přes Pyreneje.
8,30 „Hapy birsday to you…“ Kárel má narozeniny a my zpíváme a ještě „sto lat nech žije, žije nám“. Dort si už snědl, a tak mu jen zpíváme.
9,15 Burgos – kluci ,tedy Tomáš s Pavlem, zjišťují, kde máme hrát, a já a Káťa jdeme do kafetérie na kafe.
9,18 Zjišťuji, že jsem omylem odcizil ovladač na televizi, hrůza jsme 79 km od hotelu. Tomáš mě uklidňuje, vracíme se domů přes Mirandu kolem hotelu. Uklidnil jsem se a nálada zase krásná.
9,25 Zjišťuji, že Španělé si vážně šlapou na jazyk, ale tak, že když řeknu třeba „grasias“ bez šlápnutí, tak mi nerozumí a když si šlápnu, tak se usmívají.
9,35 Tomáš se ptá na cestu paní se psem. Pes se vrhá na Tomáše, který obratně šplhá na strom. Jsme jak u vytržení. Paní drží psa pod stromem a v klidu vysvětluje Tomovi cestu. Ten si v koruně vše zapisuje (v duchu ho obdivuji). Paní odchází a Tomáš na ni mává a volá: „Grasias.“ Seskakuje ze stromu a se svým typickým úsměvem a pohybem přichází k autu, jako by se nic nestalo. „On si chtěl jenom hrát,“ říká. A my mu všichni věříme.
9,51 Po kličkování po městě a různém otáčení jsme konečně u takové bílé budovy, od které nevím, co mám čekat. Blíží se naše poslední představení. Pavel točí a my čekáme, až někdo přijde.
10,10 Přichází kudrnatý technik. Ukazuje sál, začínáme nosit, jsou sympatičtí.
11,00 Pavel přináší dobroty od pekaře, úžasné, dávám si také trochu. Tomáš, Pavel, Katka ne, Karel jí hodně. Pavel vypráví o tom, jak hodný pekař tam byl. Je to nádherné město, když má tak dobré pekaře.
12,10 Začínáme a hraje se nám moc dobře, komplikuji akorát život Katce, protože si vymýšlím nové situace. Cítím se svobodný, Katka, díky mně, už méně.
13,00 Končíme a pak se ukládají věci do káry. Kája chce dělat vše sám, a tak zde kouřím svou první španělskou cigaretu.
14,10 Vyjíždíme domů z Burgos, z města, které bývalo také hlavním městem Španělska. Stav tachometru 44 421, teplota 26 °C, sluníčko, vítr severozápadní 6m/s. Vracíme se domů, sláva!!!
15,25 Vracíme dálkový ovladač v hotelu. Recepční – sympatická, usmívá se a říká, že to je normální, že jsme se ani nemuseli vracet. Děkujeme jí a odcházíme.
15,58 V dálce po levé straně vidíme v úseku hřebenu Pyrenejí větrné elektrárny. Jedna vedle druhé, napočítal jsem jich 22 kusů. Karel s Tomášem si povídají, Pavel a Káťa spí, blížíme se k moři. Zase se začínám těšit. Je to pocit, který jsem předtím neznal, cítím strach a přitom mě přitahuje. Bál bych se vyplout, a přitom vím, že mi bude smutno, až budu odjíždět. Vím, že se k tobě vrátím a ukážu ti své děti a ženu.
16,36 Blížíme se k San Sebastianu. Nádhera, právě projíždíme tunelem a začínám cítit oceán. Srdce nám všem buší. Karel začíná přidávat. V autě se nemluví a čekáme, kdy se objeví vytoužené místo ke koupání, jídlu a odpočinku. Je mírně zataženo. Já jsem však rozhodnut, zase tunel, že se budu koupat i v bouři. Další tunel a ještě jeden a za ním další. Karel opět zrychluje, začíná dusno. Káťa čurá u pumpy.
17,15 Fotbalový stadion San Sebastian – ohromný.
17,18 Tunely už nepočítám, odbočujeme ze směru na Francii a jedeme k oceánu. Čerpáme naftu a pijeme kafe.
18,15 Jsme ve Francii a snažíme se vrátit k místu, kde jsme oceán viděli poprvé. Aaaaaaaa, vidím tě moře, vlny a pár surfujících bláznů. Je nádherně, toužím skočit.
18,35 Úžasné, koupeme se v moři mezi útesy. Vlny se převalují, bomba. Karel se tam vrhá první. Je neohrožený, plave jak zběsilý. Směr Amerika – neblázni! Volám, vrať se domů, ale on neposlouchal a lákal mě k sobě. Další vlna! Praštila se mnou o skálu. Křičím bolestí a ještě jedna vlna, úleva! Hodilo to se mnou do prostoru, kde je hloubka (strašně špatně se mi píše, mokvá papír, roztéká se písmo). Otáčím se a vidím Katku, kterou vlna vyhazuje 1 metr nade mne, má rozbité pravé koleno, krvácí. Pavel s Tomášem s radostí běží do moře a také dostávají vlnu. Pavlovi to podráží nohy. Tomáš zkušeně plave kraulem a chvílemi pod vodou k rovníku. Znovu a znovu zápasíme. Uvědomuji si, že moře je živel a ne stojatý rybník. Celou dobu si musíme dávat pozor, co nám připraví.
Po 45 minutách vylézáme z vody. Není nám zima, protože teplota vody i vzduchu je přibližně stejná. Spouští se mi rýma – čistí mě ta slaná voda. Káťa zničila hodinky, které dostala k Vánocům.
19,55 Jsme ještě v jedné části u oceánu. Já se nekoupu, ale večeřím a dívám se na Katku, Pavla a Tomáše, jak skotačí ve vlnách. Tentokrát bez útesů. Tady by to bylo úžasné pro děcka – těším se na dovolenou do Chorvatska. V životě jsme ještě nebyli u moře a já to bez nich špatně vychutnávám.
Tomáš dojídá olivy.
Pavel odešel do auta.
Katka je převlečená, také tu není.
Karel šel jako první odpočívat před dlouhou cestou domů.
Slunce zapadá, hukot moře. Já sedím na trávníku a před sebou na pláži vidím pár dětí se psem. Milenci, co seděli na lavičce vedle, odešli. Rodiče nesou v náručí své děti – prošli, táta pouští s dětmi čínského draka, učí je to. A nad kopcem u pláže už dobrou půlhodinu plachtí parašutisti s křídlem. Asi skáčou, blázni, ze skály do moře a teď nemůžou zpět. Dobře jim tak. Když se na ně dívám, asi jim fakt dobře je.
Myslím na ty milence, co odešli, asi chtěli být sami, a těším se domů. Čeká nás asi 2000 km, doufáme, že šťastné cesty.