Den sedmý - 11. 5. 2001
7,00 Vstáváme. Pavel nechává svůj telefon 3x zvonit, nechce se nám. Je celkem zima a cítíme únavu. Dnes hrajeme ve velkém divadle, v Juan Bravo.
8,10 Vyjíždíme. Objíždíme pokojné, ještě spící město.
8,45 Jsme u divadla a všechny dveře jsou zavřené. Je nutno hlídat budovu ze všech stran.
9,05 Otevírá technik. Mladý, dlouhé vlasy. Ale opravdu jen otvírá. Bere si noviny a čte. Je to opravdu velké divadlo se vším všudy, i s techniky.
Pomalu se domlouváme na světlech, jde to ztěžka.
Ještě, že tu máme Karla a Tomáše. I Pavel je velmi důležitý, protože vše promýšlí a už dopředu osnuje, co a jak, kdyby se něco stalo.
11,05 Začínáme hrát. Něco podobného neznám. Děti křičeli, učitelé pískali na píšťalky a křičeli: „Silencio!“ (tiše). Já ani Katka jsme nebyli slyšet. Spletl jsem text – prohodil ho, ani v Čechách by tomu nikdo nerozuměl, natož tady ve Španělsku. Od poloviny představení už nikdo neposlouchá.
Je konec – zpíváme píseň a děti se trochu chytají. A pak už utíkají, křičí a pískají. Jsem zničený. Karel to šel rozchodit na ulici. Tomáš se se mnou nebaví. A Pavel má okousané nehty. Chudák Káťa, užila si. Jsem naštván a chce se mi řvát. Vzteky, smutkem! Cítil jsem přehradu, zeď. Neumím mluvit, proč jsem nezůstal doma?!
Přichází pán a paní. Loutkář s hůlkou a jeho žena, která pláče, a říkají, že to bylo krásné, poetické představení. Ten pán Španěl mně líbá ruku. Stydím se a vysvětluji mu, že to bylo "blbý", ale on mě objal. Bylo mi krásně. Po té hodině šílenství konečně teplo.
Oběd, touha jít na mši – nebyla. Teda touha byla, ale mše nebyla. A tak na hotel a odpočinout si. Čeká nás těžký večer. Je zde spousta divadel, která bychom chtěli vidět.
15,31 Usínám, Káťa už spí asi vedle, Tomáš a Karel odpočívají. Je slunečno a začínají asi pařáky.
(Jdu po městě a děti mě poznávají, ukazují na mě a smějí se mi. Vyplazují jazyk a klepou si na čelo. Je mi děsně. Káťa spí na hotelu a kluci, nevím, co dělají. Píšťalky a učitelé, kteří křičí na děti: „Silencio!“ Chci co nejdříve odjet. Nedovedu si představit, že tady budeme ještě více než týden.)
16,40 Kluci debatují a Káťa se obléká, vlastně se celou dobu opalovala na požárním schodišti – železném. Pavel vzpomíná na Hosínské slavnosti. Probouzím se a mám divný pocit v žaludku – čistím si zuby.
Byli jsme na představení Negro - už jsou naši kamarádi. A potom v 19,00 hod na Španělech "Titiriteros de Binefar”, byli šťastní, že jsme na ně přišli, bylo to úžasné. Kamarádství – nádhera. Pak jsme utíkali do hlavního divadla, kde hrála jedna Holanďanka stínové divadlo. No, přesně jsem to nepojmenoval.
21,05 Začíná hrát a je to úžasné, jmenuje se Judita. Spousta světel, pohyb, film a skvělá hudba. Je sama. Ticho a jen nic moc potlesk. Bylo to krásné představení, zůstává ve mně!
22,11 Jdeme na večeři, úžasná nálada. Už se skoro všichni známe i jmény – Helmut, Ingrid, Pavel, já, Klára, Samuel, Tomáš, Karel, Nataša, Juliete, Carmen i Katka, všichni jsme se svorně a nevázaně bavili. I když neumím řeči, cítím se moc fajn.
A potom jsme se z ničeho nic pohádali. Chtěl jsem jít s Katkou na hotel a Pavel mi řekl, abych netrhal partu. Tomáš ještě jí a Karel se nezúčastněně dívá. Trvám na svém. Vstávám, ale Pavel po mě skočil a smekl mnou zpět na židli. Začala rvačka. Tomáš jedl dál. Káťa křičela: „Tati, to nemůžeš!“ A Karel telefonoval domů a zajišťoval zvučení v Krumlovském divadle na dálku. Španělé vstávají a vytleskávají rytmus flamenga. Roztrhává nás až číšník a já odcházím s natrženým uchem a Katkou na hotel. Pavlovi teče krev z nosu. Usedá zpět. Co se děje pak, nevím.
23,10 Ulehám a chci si číst Quijota. Myslím na Evičku a děti. Na Alenu a Pepína a vůbec celé Čechy. Na co myslí ostatní, nevím. Chci spát – Buenas noches, amigos.