Den první - 5. 5. 2001
13hod - U Karla. Kája se zlobí, že nálepka s logem divadla je nakřivo, je 21°C a dusno. Napětí na prasknutí, i když se všichni usmíváme. Jsem netrpělivý, co nás čeká v příštích hodinách a dnech? Nejvíc na hranicích s Německem. Ozvu se.
Odjezd ve 13hod 20 min, na tachometru 40 209km. Auto je poměrně nové. Jede s námi Lada – přítelkyně Karla, jede s námi jen do Horní Plané.
14:08 - Včela v autě. Lada výskla, vyhodila rukama a dupla Karlovi na brzdu, ten vlastně nedobrovolně přibrzdil a včelu hbitě vyhodil.
14:09 - Lada sundává nohu z brzdy.
14:10 – Lipno. Karel se loučí s Ladou.
15:30 - Hranice s Německem, čekáme, co se bude dít.
Pavel vysvětluje celníkům, že převážíme staré věci. Celník nechce pochopit, že naše věci nejsou zboží. My nejedeme prodávat, ale hrát. Je to český celník! Nechce nám dát ani razítko na seznam věcí. Situace se vyostřuje, v duchu se modlím. Pavel přiběhl, že Němci jsou příjemnější, protože jsme s nimi remizovali v hokeji (ČR – Německo 1:1). Uvědomuji si, že to, co jsem ještě včera měl za velkou smůlu, se dnes ukázalo jako obrovské štěstí. Němci se na nás smějí a volají: „Gut, gut,“ a posunky nám ukazují, že jsou hrdí na vydřenou remízu. Zato čeští celníci jejich nadšení nesdílí.
Karel jde ještě se zelenou kartou a řidičákem. Uvidíme, co se stane. Zatím tu sedíme s Káťou sami a srdce nám buší na plné pecky. Jsme odstaveni na parkoviště pro podezřelé.
Celník – policista Čech se vrátil a řekl, že nám dá pokutu 1000,- Kč za to, že Karel nemá řidičák na káru a předává nás dál Němcům. Co bude dál, nikdo z nás netuší.
15,50 Karel s Pavlem přiběhli, naskočili do auta a volali: „Jedem!“ Jedeme, jsme v Německu. Zastavujeme na odpočívadle a Karel zjišťuje, že nemá techničák. Chceme odpojovat káru, že se vrátíme na hranici bez ní, ale po 5 minutách Kája zjišťuje, že hledá techničák svého druhého auta, které nechal doma. Chacha, všichni se uvolněně smějeme a máme zase dobrou náladu.
17,45 Jsme na dálnici a zkoušíme španělsky, také se volně bavíme o zvukařích. Mám díru v ponožce. Je mi vidět palec pravé nohy. Nenápadně si posouvám ponožku. Díra se ztrácí pod palcem. Snad si toho nikdo nevšiml, říkám si a tlačím palec na dno sandály, aby se díra znovu neobjevila.
18,40 Vidíme bouračku u Mnichova. Sanita a policie jsou na místě hned, jako by na ni čekala, takže ani nezastavujeme a pokračujeme směr francouzská hranice. Teplota v autě 21°C, Karel má mírně pootevřené okýnko, mírně se potím. Venku hustě prší. „To není zdravé,“ říkám si.
18,45 Sjíždíme z dálnice na silnici č 471 směr Stuttgart.
(Právě teď jsem si uvědomil, že hrát divadlo je krásná věc, ale to, co se kolem prožije, je mnohem krásnější a já to do dnešního dne nepsal a nemohl to tudíž nikomu sdělit.)
18,55 Jsme na dálnici na Stuttgart a pořád prší. Pavel píše SMS jak dopadl hokej, ano to je jediné, co nás teď trápí – tedy mě, Katku a Pavla – jak jsme hráli s Ruskem? Tedy zajímá nás i co naše ženy a děti, ale teď dobře víme, že jim nepomůžeme – Bůh jim pomáhej.
19,00 Karel zastavil, asi bude večeře – prší.
19,30 Jsme po večeři, měli jsme Poličan a chleba a potom doušek Brandy – to ostatně popíjíme od hranic – kvůli aklimatizaci. (Pořád hustě prší a Karlovi se mlží okna)
19,40 Teologická rozprava o neděli (dva akolité, já a Pavel). Pavel říkal, že bychom mohli nechat proměnit celý chleba v Ježíše a měli bychom na celé Španělsko, ale byl by problém, že bychom museli poklekat před kufrem auta. A potom mi řekl (a to důvěrně potichu): „Jen bychom museli dávat pozor, aby nám ho ti neznabozi (Karel a Tomáš) nesnědli.“
19,50 Karel se dostává do rytmu, poslouchá Romana Dragouna. V uchu má sluchátko a tančí si za volantem.
20,00 Karel tvrdí, že projedeme Francií bez tankování – je to přes 1000Km. Myslím, že prožijeme úžasné chvíle (vzpomínáme na Hradec Králové, kde nám vloni, s Karlem za volantem, došla nafta).
20,05 Dozvídáme se, že jsme nad Ruskem zvítězili 4:3. Huronský potlesk se rozhlučel kabinou auta a jsme šťastní (tedy já, Katka a Pavel). Vpředu hrobové ticho a nechápavé kroucení hlavou.
20,08 Auto se rozkymácelo ze strany na stranu, kára lítá a mně se zatajil dech. Vše nakonec dobře dopadá – oddechnu si. „Co se děje, Kájo?“ Kája si vytáhne sluchátka z ucha a říká: „Nic, jen jsem si chtěl zjistit, jestli mi svítí obrysovky.“ „A co, svítí?“ ptám se. „Nevím, to bych musel víc cuknout.“
20,30 Pavel volá Aničce, hovor trvá jen 24s, Pavel je smutný, mohl ještě 36s mluvit, příště použijeme stopky.
20,57 Vyjíždíme z nucené přestávky, kterou jsme museli kvůli Káti podstoupit. Káťa hodně pije (nealkoholické nápoje).
Víťa v autě foto
21,03 Stojíme na červenou vedle fotopanelů, je večer, takže nefungují. Tomáš křičí: „Karle stůj, máš červenou“, ale Kája se usmívá a s nohou na plynu dostává Siegfrieda do plných otáček (na ukazateli 1850), zavírám oči. Do křižovatky zprava vjíždí kamion. Skřípění brzd a náraz. Nevím přesně, co se stalo. V autě všechno létá. Říkám si: „Drž deník a piš!“ Asi dvakrát nebo třikrát jsme se i s károu otočili a zůstali stát na kolech v parčíku vedle silnice. Jsme v šoku. Ticho. Karel si vyndává sluchátko z ucha a do hrobového ticha: „To to šlape, to to šlape“, zpívá a my všichni se začínáme smát. Vylézáme z auta a zjišťujeme, že auto je nedotknuté a kamion, který se s námi před chvílí srazil, ujel. Jako by tu ani nebyl? Všude ticho – uprostřed města ani živáčka. Stalo se vůbec něco? Tomáš s Karlem se ještě dohadují, Pavel sedí a modlí se.
21,30 Vyjíždíme z parku a nechápeme, co se stalo.
21,57 Jedeme směr Menge, 22°C, usínáme.
23,48 Zabloudili jsme, Karel nadává.
23,57 „Teď to zapiš“, volá Karel, „už máme tu ceduli, Pavle a ty prosím tě spi.“
23,52 100km od Francie, prší a teplota klesla na pouhých 5°C, jíme arašídy a pohled na palubovku mě upozorňuje, že jsme projeli polovinu velké nádrže v našem Volkswagenu. Vzpomínáme na Samotáře a Karel se moc směje.