Den patnáctý - 19. 5. 2001

6,30 Káťa se probouzí, umývá si vlasy.
8,45 Vstáváme a snídáme. Tedy já, Pavel a Káťa. Na Tomáše a Karla klepeme.
9,30 Začínáme vynášet batožinu do našeho, tedy vypůjčeného, Siegfrieda.
10,00 Je teplo a pořád ještě vynášíme batožiny a balíme. Odjíždějí také Rusové, ti ovšem pokračují na Valencii a Mallorcu. Vůbec jim nezávidím.
10,15 Vyjíždíme směr Burgos – Miranda.
13,35 Zastavujeme, Karel unaven, obědváme. Nálada slunečná, není úplné vedro, ale slunce přes sklo pálí šíleně.
13,55 Vyjíždíme, po dlouhé době za volantem Tomáš. Příšerné vedro – tedy v autě, vážně uvažuji o klimatizaci do auta.
14,55 Zastavujeme, i Tomáš unaven – usíná. Do Mirandy máme 30 km, což není mnoho, ale čeká nás hledání fabriky. Máme totiž hrát v hale staré fabriky na šrouby. Jsme zvědaví, jak mezi buchary postavíme kulisu.
15,00 Vyjíždíme a před námi se ostře objevuje hradba Pyrenejí.
15,15 Projíždíme tou hradbou skal a masívu pohoří. Úžasné, je to průsmyk, kde vede i trať elektrická. Krásná vesnička s kaplí a střechy, tedy tašky, mají většinou v takovém stavu, že bych se je bál dát na stodolu.
15,18 Nad námi skála po levé straně a na ní ve skále zvonice. Úžasné – u kostela na druhé straně je skupinka lidí ve stínu. Mají víno a olivy. Leží na dekách, pár jich stojí, někteří sedí a povídají si. Někdo se jen tak dívá, jak projíždíme, a přemýšlí, co je to za značku, odkud asi jsme. Je siesta a my mizíme v zatáčce, vjíždíme do tunelu. Mávám na tu neznámou postavu, která ani neviděla, že jsem její pohled zpozoroval. Poznala, odkud jsme?
15,25 Karel volá: „To je ten hotel, kde máme být ubytováni.“ Brzdy a Tomáš strhává vůz na levou stranu. Jásáme, konečně bez hledání.
15,30 Jsme v hotelu, je to bezva. Nádherný výhled na Pyreneje.
16,00 Vyjíždíme hledat tu fabriku. Recepční na hotelu nám dává plánek města a fixem vyznačuje ulice, kterými máme projet. Divně se na nás dívá.
16,15 Jsme na místě, je to taková plechová hala uprostřed sídliště. Miranda je poměrně velké město, ale žije zde jen 45 tisíc lidí, jsme překvapeni.
Ve fabrice nikdo není. Procházíme si ji, je to opuštěná hala se spoustou strojů. Hlavně lisy. Jsem jak v Jiříkově vidění. Vybíráme si místo. V 17 hodin přichází takový starší pán s hůlkou a říká nám, že je tu vrátný. Domlouváme se. Vysvětluje nám, že do 20hod musíme opustit fabriku, protože v tu dobu zde začíná normální provoz. Pracuje se zde jenom v noci a vyrábí zde nyní plechy na popelnice.
18,00 Postaveno i nasvětleno. Pavel je uneven, točí se mu hlava, jde si lehnout do vozu. Karel také odpočívá a telefonuje s Ladou, má již 21 rozhovorů za 16 dní naší cesty. Dnes se krotí, jen 18min 53 sek.
18,30 Začíná představení, je zde asi 86 dospělých a 40 dětí. Představení je fajn, někdo to natáčí. Ale líbí se mi, že je to jako u nás. Někteří se baví úžasně a část, přesně řečeno vidím čtyři dospělé, kteří nechápou, ale není to jazykem.
19,30 Končíme, děti se ještě houpou na tom koni, což tady ve Španělsku mají nejraději.
19,50 Začínáme teprve sklízet. Přichází pán s holí a něco vykřikuje. Tomáš říká: „Musíme si pospíšit, za 10 min začíná noční směna.“ Přicházejí dělníci v montérkách, někteří nám vynášejí věci. Jsem naštvaný, protože si své věci balím rád sám.
20,00 Přesně s úderem místního kostela se spustilo peklo. Bušení lisu a valící se plechy nás vyhánějí z fabriky.
20,15 Šťastně zamykáme Siegfrieda a jdeme si koupit večeři.
21,15 Večeříme u kluků na pokoji.
22,45 Píšu tyto řádky, díváme se s Káťou na fotbal Barcelona – Avales 1:0 a usínáme (dnes spím na pokoji se svou dcerou Káťou). Kluci, nevím, co dělají.