Den osmý - 12. 5. 2001

7,00 Katka si myje hlavu a připravuje se
7,30 Katka se češe. Já, Pavel a Tomáš ještě ležíme.
8,00 Pavel vstává a po hygieně jde do obchodu pro mléko a chleba. Já vstávám a oblékám se.
8,45 Snídáme: já, Katka a Pavel. My, tedy já a Katka, voláme mámě.
9,30 Vstávají Tomáš a Karel. Karel volá Ladě.
10,10 Vyjíždíme, otevíráme si Budvárky a Pavel prohlašuje: „Doufám, že ve Valladolidu bude v divadle nepříjemný personál.“ „Proč?“ ptáme se. „Protože by mě mrzelo, že jsme jim vypili pivo.“ V duchu chválím sponzora. Díky, Pane, za vzpomínku na domovinu. Teď zase chválíme Boha. 
10,35 Karel tankuje 42,77l – 5000Pst, tachometr 42817
11,30 Vidíme stádo oslíků, je to nádherné. Kopce jen mírné a jejich borovice – mohutná, rozložitá koruna.
11,45 Obědváme v krásném prostředí, parkoviště pro kamiony, ve stromech zaražené skoby na odpadkové koše.
12,05 22°C, vlhko, vyjíždíme.
12,50 Valladolid – bloudíme, všude jednosměrky, hrůza. Kdybych řídil, bylo by to dost děsné. Karel se pořád ptá, kam má jet, ale nedostává odpověď. Atmosféra houstne, rozhodli jsme se, že někde zastavíme a dojdeme pěšky a potom teprve dojedeme do divadla. Ne, kupujeme mapu a snažíme se tam dostat podle ní. Máme dost času, ale stejně je to dramatické, neboť ten střed města je tak velký, že máme všichni obavy, abychom tam do 16 hodin dojeli. Policistka nám vysvětluje kudy k divadlu.
13,30 Jsme u divadla, ale je nám to houby platné, protože tam, kde máme vykládat, je jednosměrka. Tomáš se domlouvá, Karel, já, Káťa a Helmut stojíme i s károu v křižovatce, všichni troubí, ozývají se i píšťalky a děti zase vyplazují jazyky a klepou si na čelo (ne, to jsem si vymyslel). Policajt nám ukazuje, ať to objedeme – objíždíme, ale zase se motáme, hrůza. No to je akce!
14,25 Karel se usmívá, konečně jsme zaparkovali, voláme mámě a nejde to, ale Kája už je free. Jdeme na kafe – tedy já, Káťa, Pavel a Tomáš. Karel zůstává v autě a asi telefonuje Ladě a sestře. Kafe je úžasné, město postupně utichá a ze shonu, který tu ještě před chvílí byl, je ticho, ani auto. Jen občas nějaký turista, který si neuvědomil, že je siesta a že nic neuvidí ani nekoupí. Kdyby to šlo, tak se tu i setmí a já bych musel psát tyto řádky u reflektoru. Pavel točí kamerou bar, ve kterém je typický nepořádek pod nohama.
15,35 Přichází technik divadla, vypadá sympaticky, dáváme mu pivo a zjišťujeme, že to jsme dělat neměli. On nám chtěl pomáhat, ovšem to byla hrůza. Čísla reflektorů nesouhlasila, prostě to nešlo. Kája s Tomášem nasvěcují 2hod a nakonec Karel rezignuje a zapaluje tam louče. Světelně to není ono, ale má to atmosféru.
18,31 Začíná představení. Sál je plný dětí od 3 let až po dědečky. Atmosféra je krásná, i když děti si tam hrají. Nám se hraje krásně. Na závěr chodí děti na jeviště a houpou se na koníčku. „Meljamo Víťa i tu?“ Atmosféra sblížení.
Pavel zjistil, že v hokeji jsme ve finále (2:2 se Švédskem a na rozstřely 2:1), hurá!
20,45 Sedíme v autě. Katka se modlí a já píšu. Pavel se usmívá, Kája řídí, Tomáš naviguje.
Mají tu takové semafory, že když se blížíte k městu a jedete více jak 50km/h, ukáže se vám červená a když zpomalíte, začne blikat oranžová. Jsem unaven a těším se na večeři.