Den čtrnáctý - 18. 5. 2001

8,15 Je ráno, bolí mě celé tělo, stržený nehet na palci mokvá, sedřené koleno a mám něco s pravou rukou. Pavel vstává také ztěžka, ale nestěžuje si. Bolesti přijdou později (dal 2 góly). Karel je šťastný, dal včera 3 góly, a tak bolest necítí. Tomáš dal jeden do vlastní brány, ale je na tom pořád lépe než já, který jsem vyšel naprázdno.
8,30 Vyrážíme. Je krásné ráno. Káťa i já spíme v autě. Probudilo mě ale nadšení kluků, v každé vesničce tady je hrad, nebo románský kostel a benzínová pumpa a zase ty zpomalovací semafory. Bude dnes dost vedro. Těšíme se na oběd – na povídání o fotbale. Trochu s obavami hledíme před sebe na dnešní poslední školní představení. Při dvou před tím nás téměř vypískali.
11,00 Dáváme si kafe, Karel koupil jahody a meruňky, Tomáš olivy.
12,15 Začínáme, narvaný sál od mateřských školek po osmáky.
13,10 Zázrak se stal. Bylo to fajn představení. Učitelky a děti skvělé, poslouchali, jsou to zlatíčka.
13,45 Jedeme zpět do Segovie. Vedro -38°C, okna otevřená, Pavel kontroluje zprávy v telefonu, Káťa přemýšlí, já píšu, Tomáš s Karlem rozebírají auta. Mám namaštěný palec, vypadá to, že mi sleze nehet.
13,50 Karel poprvé projel na červenou u zpomalovacího semaforu. Začínám pochybovat o jeho funkčnosti v Čechách. Katka i já se těšíme na večer, až budeme balit domů. Čekají nás poslední dvě představení. Terezka už prý umí lézt po čtyřech, zpívá a chce, aby jí tleskali. Mrzí mě, že u toho nemohu být.
Pavel miluje Aničku a své tři děti, Karel miluje Ladu, děti nemá, ale už se na to chystají. Tomáš nevím, koho miluje. Káťa nevím, koho bude milovat, až to budete číst.
14,30 Přicházíme na oběd, tedy já se belhám a Pavel a Karel mě přidržují. Všichni ztuhnou. Tony vstává, také má vyvrknutý kotník, ale už z minulého týdne. Jde celý smutný ke mně. Začínáme se smát a všichni pochopili náš skvělý humor. Uvolnili jsme se, povídáme si až do 16,30. Teď jsem v posteli, bolí mě noha. Půjdu do vany, Káťa asi spí, je unavená – nesnesitelné vedro.
Karel se snaží odpočívat a Tomáš s Pavlem si opět vypráví na požárním schodišti. Hodně se ti dva spřátelili.
20,35 Je příjemně a tentokrát jsem na požárním schodišti já. Ostatní jeli nakupovat na zpáteční cestu. Sedím jen v tričku a riflích bez ponožek. Noha mě jen tak mírně bolí. Vidím katedrálu, která je po mé levé ruce a na pravo asi tak 20m vzduchem plechové domy španělských cikánů.
20,37 Vzpomínám na včerejší večer
Když jsme přišli na večeři, vypadalo to tak, že se vlastně ani hrát nebude. Číšníci sportovní halu neobjednali a navíc tu zůstal jen jeden neduživý a servírka, která nevypadala na to, že by měla hájit jejich barvy. Provokativně jsme postavili naše tašky plné obuvi, oblečení, tekutin a masážních gelů na stůl. Nastalo ticho. I když bylo 22,18 min. nikdo se dobrých pět minut nepohnul, jako by právě teď byla siesta. To jsem přehnal, ale ta minuta to byla.
První se zvedl Argentinec, asi Laco, gestikuloval, že se tedy hrát bude, a telefonem sháněl zástupce číšníků. Nerozuměl jsem mu, ale po chvilce jsme pochopili, že sice nebudeme hrát proti číšníkům, jak bylo původně domluveno, ale že se utká Čeko proti zbytku světa – což byl jeden Argentinec, jeden Španěl, jeden Bulhar, jeden Mexičan a jeden Chilan.
Za naše mužstvo nastoupil Karel v záloze s úkolem rychlých brejků. Měl podporovat v útoku Pavla, který se ovšem zásadně nevrací (to jsem se dozvěděl až po zápase). Pavel vysunuté pravé křídlo. Tomáš jako obránce a já, který moc hrát neumím, ale moc mě baví běhat. Jo a také jsem zapomněl na laxního Španěla – číšníka, který byl v naší bráně, ale jeho pomalé pohyby nás uspávaly, a tak jsme si zakázali se vůbec na něj dívat.
Jako nehrající, avšak nezanedbatelný další hráč, byl náš maskot Katka, která celou dobu poskakovala a fandila. Byla tak aktivní, že po půlhodině zápasu bylo na naší straně dobrých 150 náhodně se procházejících turistů a místních opilců.
Hráli jsme totiž na parkovišti autobusů pod hradem v centru Segovie. Zápas začal ostrým hvizdem sudího Tonyho Zafry ve 23,45. Byl nekompromisní a každý náznak faulu, který ovšem viděl, okamžitě pískal. Ne náhodou ovšem bylo, že parkoviště bylo nerovné, ale hlavně ve tmě. Viděli jsme buď jen když jelo kolem auto a nebo, což bylo častěji, za světla blízké lampy, která ovšem problikávala.
Často se nám stávalo, že jsme sice měli míč na svých kopačkách, dokonce jsme mohli i vsítit, ale lampa jako by naschvál zhasla a my se ocitli v absolutní tmě. Museli jsme vyčkat pár sekund až se rozsvítí, abychom mohli pokračovat v akci, ale to stačilo soupeři, aby se vrátil. Nemělo cenu střílet, protože branky byly jen z kamenů a tudíž nebylo žádného důkazu, jestli míč ve tmě brankou proletěl, či nikoliv. Tony Zafra byl v tomhle ohledu opravdu nesmlouvavý.
Na parkoviště zápasu jsme se sjeli třemi auty (Bulharovo, Tonyho, číšníkovo a Michelovo), takže čtyřmi. Okamžitě jsme se začali rozcvičovat a já se šel převléknout k bílému, již dříve tu zaparkovanému automobilu, mimochodem – byla to Felicie.
Svlékám si bundu, všude spousta hluku, košili, boty a kalhoty. Oblečení odkládám na kapotu auta. Slyším smích a potlesk. Zjišťuji, že všichni hledí na mě. Katka volá: „Tati, tati, v autě jsou milenci.“ Se sorry, pardon se znovu oblékám a utíkám k druhému autu, kde svůj pokus opakuji. Felicie se skřípěním všech kol rychle odjíždí, asi má náhon na všechny čtyři.
Naše mužstvo bylo úžasné. Rozebrali jsme soupeře tak, že občas nevěděli, jak se jmenují. Povolávali na sebe, ale asi si nerozuměli. Po chvilce jsme vedli 1:0, nádherná bomba Karla. Křičíme a objímáme se. Vzápětí soupeř vyrovnává na 1:1, byla to odražená střela. Nebyli asi schopni kombinovat, a tak stříleli. V 16. min jsme všichni ztuhli, soupeř se ujal vedení, ani nevím, jak. V duchu si říkám, jsme přece lepší, jak je toto možné.
Na 2:2 vyrovnává Pavel bombou pod břevno, jak se říká, ale bylo to po zemi.
Znovu prohráváme, je 28. min a chce se nám brečet. Dostáváme vlastňáka, autorem gólu Tomáš. Brečí a nechce hrát. Uklidňujeme ho. Je k neutišení. Vytahuji kapesník a otírám mu slzy. Všichni jsou dojatí. Také Pavel, Karel i Káťa uklidňují Toma. Tento moment asi rozhodl. Stmelili jsme se a začal boj. Vyrovnali jsme v 35. min. Nádherná akce. Pavel jde na Julia, ten čeká střelu, Pavel ovšem přihrává Kájovi, který do prázdné branky zavěšuje. Křičím: „Berger! Berger!“ Káťa s druhy, kteří opravdu přišli náhodou, skandují „Čeko, Čeko“.
Přijela i městská a státní policie. Je 00,15 a začíná se konečně regulérně, vždy po dvou autech na každé straně stojí vozy policie a svítí na náš stadion.
Zapínají majáky a Tony Zofra píská pokračování zápasu.
Karel dává v 52. min nádherný gól po centru Pavla. Byl ovšem už za čarou. Ale ta střela Karla! V pádu z otočky, úžasné. Tony křičí „No,no,no…“ Policie i diváci tleskají, Karel klečí na kolenou a nemůže vstát. Je dojatý nad tou střelou, nad sebou samým. Nechce uvěřit tomu, že to, co vidí v televizi, se mu stalo skutečností. V 58. min se Kája opět dočkal, vedeme 4:3 a přichází za mnou Argentinec, který naznačuje, že kdo dá gól, vyhrál. Souhlasíme.
V 65.min přijíždí nějaké auto. Tony přerušuje zápas. Vychází muž a křičí na nás něco, čemu nerozumím. Katka ke mně přibíhá a vysvětluje mi, že ten muž je naštvaný, že tady hrajeme, že rušíme noční klid. Přijíždí další auto, tentokrát znovu policejní, a zatýká toho muže, odvážejí ho pryč, asi na stanici. V 70. min jsme se konečně dočkali. Pavel střílí ze střední vzdálenosti a prostřeluje brankáře z Mexika. Jsme šampióni.
Fotografování, nádherný pocit vítězství, gratulace a v 1,30 odjíždíme na hotel v doprovodu blikající policie. Až na hotelu zjišťuji zranění palce. Asi o něj přijdu. Ale nepřišli jsme o čest, maminko, a to je důležitější.
Vzpomínky odplouvají – zpět v realitě
22,10 Vyrážíme na večeři – poslední tady v Segovii. Je krásný, celkem teplý večer. Přicházíme na hotel a tam je krásně připravený stůl, mísy se salámem, omáčky ostré se zeleninou (jako zálivky), salát s mými oblíbenými ráčky (krevety). Tentokrát jsou však mnohem větší. Karlovi se dělá nevolno.
Nemá celkem na nic chuť. Číšníci nám ukazují, že je to pro nás a že to musíme všechno sníst. Všichni se vítáme, povídáme o včerejším zápase. Dávám se do ráčků, tentokrát skutečně od zadečku. Zdají se mi však krunýřky a klepeta dost tvrdé, proti minulým, holt jsou větší, pomyslím si a pokračuji v kousání a drcení obsahu, co jsem měl v ústech. V ruce mi zůstala jen hlavička.
Podíval jsem se na Tomáše a ten je loupal a jedl jen maso. „Tyhle jsou moc velké,“ řekl suše a pokračoval ve vykosťování. Ztěžka jsem polkl a cítil každé z jeho 24 klepítek. Pavel se srdečně směje. Karel se otáčí a chce si dát něco bezmasého. Katka si dává na večeři už tradičně vodu s vínem. Pavel se pokouší napodobovat Tomáše. Tváří se zkušeně a jí ráčka. Celkem se mu daří. Když však v závěru zmáčkne hlavičku, vystříkne mozeček. Což Karel nezvládne a odchází na záchod opláchnout se.
Přináší další jídla. Káťa šla koupit colu pro Karla, ale číšnice to nechce zaplatit. Pavel pak všem kupuje kafe. Přinášejí nám i zákusky a šampaňské. Vše v režii hotelu nebo číšníků nebo nevím koho. Krásná nálada, máme možnost si povídat. Je nás zde málo, a tak to, co se zdálo na začátku nevýhodou, je teď velkou předností. Je dobře, že jsme zůstali i po festivalu.
Tony Zafra nás zve k sobě do Barcelony, Laco nám slibuje, že nás nechá přespat v Argentině. Můžeme se vrátit do Segovie, tvrdí majitelka hotelu a pláče dojetím.
V Chile se v září narodí malé miminko (naučili jsme Chilanku několik základních mateřských slovíček v češtině – maminka, miminko, hovínko).
23,48 Vyrážíme na rozlučovací večírek do baru Santana ul. Frederica č.p. 5. Já s Káťou jsme zde jen chvilku, loučíme se a je nám krásně. Trochu smutno, ale víc se těšíme na domov.
Karel přichází na hotel v 1,00, byl ještě na koncertě místní kapely.
Pavel kupuje Tomášovi pivo, Tomáš zase Pavlovi. Všichni se navzájem loučí. Těhotná Chilanka nechce nikoho pustit, ve dvě hodiny ráno touží tancovat. Všichni se všemi se loučí. Podrobnosti nepíšu, protože jsem u toho nebyl.
Tomáš přichází na hotel ve 4,15, je vzorný a zodpovědný, nemáme problémy s odjezdem.