Vrátili jsme se z pouti do Santiaga de Compostela
Nevím, co víc napsat.
Psal jsem si deníček. Sběratelé zázraků jsem ho nazval
a teď se mi do něho nechce ani podívat.
Sedím nad prázdnou stránkou papíru.
Pomalu, už druhý týden, se probíráme - vracíme - do reality.
Každý u svého stolu a přitom spolu.
Nevěděl jsem, že to bude tak silné.
A kdyby se mě někdo zeptal, co bylo tak silné
a jestli se v nás něco změnilo,
tak mu nebudu schopen odpovědět.
Čas se neměřil na minuty a hodiny,
ale na ráno, poledne a večer.
Neplánovali jsme.
Pět týdnů jsme ani jeden den nevěděli, kam dojdeme a kde budeme spát.
Byli jsme jen dva a čekali jeden na druhého.
Ale pak jsme uvědomili, že to "JEN" je strašně moc.
Kolem nás byla spousta osamocených,
kteří nemuseli čekat na nikoho.
A nikdo nečekal na ně.
A také jsme viděli dav lidí, který kolem nás poslední dva dny procházel.
Poutníci mizeli v mlze v ranním svítání.
Lidé, kteří věděli kam jdou.
Zvláštní, už dlouho jsem neviděl tolik lidí, kteří by věděli, kam jdou.
Pozdravili: "Buen Camino!" a pospíchali dál.
Občas někdo někomu telefonoval, jako by se loučil, trochu se zdržel....
A pak zase pospíchal dohnat ty,
se kterými předtím šel.
A přitom šel sám.
My jsme šli pomalu,
a tak jsme viděli to, co ti nejrychlejší vidět nemohli.
Viděli jsme tu spoustu poutníků – lidí různých, opravdu různých.
Ten téměř nekončící průvod by se někomu mohl zdát šílený,
děsivý, odpudivý. Ale nám se líbil.
Někdo jako by nám pořád říkal:
"Dívejte se mýma očima."
"Dívejte se
mýma očima."
Dívejte se
mýma
očima.
Posledmí zázrak se stal v letadle z Madridu do Prahy. Vypnul jsem si mobil a hodil ho do kapsy před sebou k reklamním letákům. Sedačka 24 B , let - OK 702 Madrid – Praha, dne 10. 10. 2017, měl 4,5 hodiny zpoždění.
A já svůj starý telefon i s kontakty už nikdy nenašel.
V čem vidím zázrak?
Pravda, stal by se, i kdyby se našel.
Ale já si myslím,
že je větší, když zůstal v letadle.
Nevím, jak dlouho takové letadlo může létat.
Já s ním ani za ním létat nebudu, nejsem blázen.
Začnu pěkně znovu.
V klidu a pokoji.
