Od Velikonoc až do konce srpna roku 2015
ZPRÁVA
Po Velikonocích, jako by se čas zastavil. Přestal existovat. Nebo se zrychlil a já ho nedokázal doběhnout. Nahrnulo se toho tolik, že jsem nevěděl, kam dřív.
A teď, když vzpomínám nad kalendářem, ukazují se mi obrázky, zážitky, vzpomínky. Jako v krasohledu s barevnými sklíčky, otáčíte jím a sklíčka se vždycky na chvíli zastaví a vytvoří se nějaký obrázek.
Díky Bohu. A má zásluha na tom není žádná, že při pohledu do tohoto zvláštního „kaleidoskopu“ je mi krásně. Je tam Dítě v Dlouhé, které běží po schodech a volá: „ Mami, mami!“, ale i děda K. Hacker, který kouří fajfku. Matěj Sysel, co mě nutil, abych, vystoupal na maják a tam s opilým strážcem strávil jednu noc. Je tu taky poutník, dělal jsem mu průvodce ve městě, které jsem si myslel, že znám, ale pak jsem zjistil, že provází on mne.
V krasohledu vidím budhistický klášter a zahradu a dva bratry mnichy, potkal jsem jen jednoho.
Je tu kukačka, co kuká a vedle ní sedí orel. Ona dál kuká a orel klidně sedí a pozoruje rodící ženu knížete – tak prý Orlová své jméno dostala.
Také vidím střípek ze Sovince a Brumova-Bylnice. Zde hokej jsme hráli – tedy my ne, ale byl přenos v televizi – a my, jako bychom sami zvítězili, jsme tomu dojmu podlehli.
Dále je tu Křekov - hasiči - a slivovice. Slivovicí nic neuhasíš…
Komunita Blahoslavenství a 4 dny pokoje ve dvou pokojích a kapli.
Biskup a několik tisíc dětí v Olomouci.
Husovický dvorek a Štěpán Hájek a jeho žena a děti a želva!
Zámek Štiřín, Chelčice, Kotva-kino, Jindřichův Hradec, Borek, Tábor, Kostelec, Jihlava, Botanicus a Ústí nad Orlicí a zase ten orel, co dívá se na rodící ženu…
Kdo to bude číst? Tomu kaleidoskopu nikdo neporozumí, napadlo mne. Proč to píšu? Měl bych teď zkoušet, ale nemůžu přestat se psaním. Nikdo tu na mne sice nečeká, zkouším tu sám. Ale stejně, proč to píšu?
Otočím stránku a vidím: začátek června, Praha a já týden na ulici hraji pravé pouliční divadlo – nikdo nic neví, nikdo nic nečeká, bez plakátů …Tedy úřady to ví, takže úplně pravé to není…. Dny víry a byla to pro mě škola: Ládví u metra, pak celý den na „Míráku“, kde byl kostel zavřený, u Technické knihovny a u Františkánů v zahradě – tady bylo úžasně, cítil jsem se jako doma.
Díky, Dominikáni a Františkáni a vůbec všichni, co jste se na akci podíleli. Díky kluci z konviktu, co jste tam se mnou tři dny byli, nebo já s vámi? A díky Vám Pražané, co jste se za akci modlili a svá srdce otevřeli.
Škoda jen, že jste neotevřeli dveře kostelů a na stolky před ně nedali vodu a buchty, co vám po neděli zbyly.
Omlouvám se, tady se mi ten kaleidoskop nějak kousl, a když jsem s ním zatřepal, uviděl jsem na kukátku hnis, kde se tu vzal? A tu jsem si všiml, že sám třísku pod okem mám. Tříska se zanítila, ale nebolela, což nebývá obvyklé a jak jsem kukátkem na oko tlačil, hnis vytekl. “Musím si ránu vyčistit 30 % peroxidem vodíku,“ napadlo mě a zašel jsem do lékárny, kde jsem se svěřil lékárníkovi. Ten mi řekl, že to nic není a že některé rány hnisají mnoho let. A některé zase nehnisají, ale třeba sklo a nebo kulka putují nenápadně tělem, až v určitý okamžik, jako by bezdůvodně, z těla vylezou a nebo, což je horší případ, doputují někam, kde těla život ukončí.
Oko mám zalepené, prý ho nesmím dráždit a tak jen podle kalendáře vzpomínám na krásný týden v Jaroměřicích, Červenou Lhotu, Krumlovské slavnosti, The Dark Blue Elefants, těhotnou Kiki, Jihlavu, Malšice, Kyjov, Bohuslavice, Český Těšín, Letohrad, Domácí výčep a únavu, Cyrila a Metoděje a mistra Jana a volno. Tedy já zkouším a Eva řeže loutky. Brno-charizmatická konference, Letovice, Bechyně, Rabí, volno a pak úžasný Nížkov a bouře, skvělý Ubušínek a bouře, horký Vlčnov a bouře, bouře, bouře…… Smilovice XcamP. To vše jsme prožili i s Evou a úžasně jsme si užili. Domů jsme se vraceli občerstveni, i když unaveni.
A pak zase volno. Tedy já zkouším a Eva řeže. Červená Lhota a domů a Červená Lhota a domů a Červená Lhota a domů, Červená Lhota a Horní Dubenky a domů, Červená Lhota a domů, Kostelní Vydří a modlitba a o půlnoci domů, Červený stan, Dina, dcera Jakobova a pak nádherná noc plná hvězd a na mou otázku: „Kde jsi Bože?“ přišla odpověď.
A pak Nové Město nad Metují-Akademické týdny, Jičín- Valdštejnská lodžie a její tajemství, Telč, Telč, Telč, prázdniny a koncerty, krásní známí a neznámí, pán, co fotí všechny a všechno a vůbec mu nevadí, že ho mají za blázna, ale hlavně „ Něco“, co nevyfotíte i kdybyste se skutečně zbláznili! To platí i pro Kostelní Vydří, Mirotice, Botanicus, Vimperk, Úštěk, Vlčkovy, Letní Letnou, Manětín, Letní Letnou, Letní Letnou, Villa Vallia, Nadějkov, Drahofest, Chýšky.
24. srpna začínám zametat stodolu. Blíží se svatba. Všichni okolo něco dělají, běhají, zařizují. Má práce je zamést a vysát stodolu. Zdá se to jednoduché, ale stodola je velká a musí se to udělat pečlivě a s láskou, jak říká náš zeťák. Trvá mi to dva dny a to se neflákám. Výhodu to má, že při této činnosti najdete spoustu zapomenutých myšlenek, které jste ve stodole, či na dvorku nebo někde na ulici ztratili.
Svatba byla 28. 8. v pátek, v kostele Svaté Rodiny. Oslava pak byla 3 krásné dny a 2 ještě krásnější noci, jak se na každou pořádnou svatbu v pohádce sluší a patří.
Letos bylo výjimečné léto. Nejen na teploty, ale i na krásu oblohy. Nebe bylo asi letos nejkrásnější v mém životě. Určitě to nevím, protože těch prvních 51 let jsem se na nebe moc nedíval. Času jsem měl dost, ale spíš jsem se díval před sebe, trochu kolem sebe, ale nejvíc pod sebe.
Začíná výjimečný podzim a já se chci dívat nahoru, i když bude pod mrakem, bude brzy tma a hvězdy vidět nebudou, bude pršet, pršet a pršet. Chci se dívat nahoru i za cenu, že něco vyšlápnu a nebo narazím.
Mějte se krásně, Víťa