Květen 2014
1.5. Kouřil jsem doutník a pil Fernet. Nádherný den. Seděl jsem za stodolou na hromadě tašek, ne nákupních, ale těch, co dříve byly na stodole jako krytina, a hleděl na zahradu… Slunce svítilo a mně se z doutníku, který jsem vykouřil úplně celý a sám, sobec sobecká, udělalo špatně. Proč kouřím, když jsem nekuřák, a proč jsem se s nikým nerozdělil, napadlo mě.
3.5. Na Tuchlovické pouti - mezinárodním folklorním festivalu - jsem spadl z kulisy Robinsona, asi to nebyla moje vina. Ještě mě bolí ruka a jsem rád, že jsem se nepolámal.Ten večer byl pak nádherný - dokonce se i tančilo…
4.5. Dobratice u Frýdku Místku - jeli jsme brzy ráno proti slunci. Setkání farníků úžasné, P. Wojnar - svatý, radostný muž… A pak zpátky zase proti slunci. Jsem moc unavený, řídí i Eva. Už druhý den mi tečou slzy i bez dojetí, prý je to z únavy. U řidičů je to běžné...
5.5. V pondělí, v divadle v Českém Krumlově - Labyrint světa pro gymnázium. Hraje se mi krásně i díky Kabíškovi a tomu místu a, samozřejmě, díky studentům. Oči mi pořád slzí...
8.5. Tábor pod Templštýnem, Robinson. Tak krásné místo jsem už dlouho neviděl, krásná řeka Jihlava a vůbec krásný den, nádherný výlet s Evou... mohl bych použít i úžasný, překrásný, slunečně poetický a poměrně krátký, nezapomenutelný, jedinečný...
10.5. Botanicus, pak pár dnů volna a zkoušení a také hledání témat a psaní Smrtiher...
A pak přišel ten těžký, ale úžasný prodloužený víkend. Napřed jsem jel s Davidem do Liberce a tam odehrál tři představení v Experimentálním sále a pak povídání a mezitím i spaní, protože jsme vstávali ve 3:45 a mně i Davidovi se zavíraly oči ve stoje. Spali jsme v zoologické zahradě. Tam jsem ještě nikdy nespal, ale nebylo to špatné. Jen ráno mě probudil šílený řev lva, který spal vlastně ve vedlejším pokoji, ale já o tom nevěděl. A protože tam byla tenká zeď – kantka, měl jsem dojem, že mi řve u hlavy. A taky vlastně řval, neboť spal 15cm ode mě!!!!! Vyběhl jsem na chodbu a tam jsem potkal dvě opičky, které si hrály s balonkem. Jak mě uviděly, lekly se, začaly vřískat a běžely do svého pokoje. Vyběhl se podívat i noční hlídač, který právě odcházel a střídal se s denním hlídačem. Ten mi zase vynadal, abych mu nestrašil zvířata, a tak jsem probudil Davida, kterého nic neprobudí, jedině máma, a rychle jsme utíkali k autu a odjížděli do Tuchoměřic u Ruzyňského letiště.
V Tuchoměřicích, to bylo 17.5., byla taková první sousedská pouť, prostě setkání sousedů. Někdo mi řekl: „Připravujeme to od masopustu a říkali jsme si, zima být může, ale hlavně ať neprší… “ a pršelo a čím dál tím víc. Měli tam stan, půjčený z kláštera. Byla tam spousta stánků s občerstvením, které sousedé přinesli, také cukrárna, samozřejmě i pivo, ale hlavně tam byla velká touha se bavit společně.
Dohrávám pohádku a balíme a ono prší ještě víc. Ve stanu zpívá dvacetipětičlenný sbor sousedů a na rybníčku vedle jezdí v člunu s dětmi pán a loví velké polystyrénové a dřevěné ryby. Teda ty ryby loví děti, ten pán jen vesluje a usmívá se a okolo je i spousta jiných dospělých a všichni se usmívají, jako by slunce svítilo. A ono opravdu svítilo, akorát mně, nezasvěcenému, tekla voda za krk a bylo mi zima.
Odjížděl jsem mokrý, unavený, ale moc obdarovaný. I v dešti a v zimě může svítit slunce, dokonce i hřát… Díky. David sedí vedle mě, ani nevím, co si o tom všem myslí... Je ticho, jen stěrače stírají a motor řve... Jedeme domů.
Další den v Horních Počernicích, na festivalu v přírodním divadle, jsem prožil Robinsona poprvé od začátku do konce v dešti. Před představením mi Tomáš Valošek ukázal mobil a řekl: „Ve 21,05 začne pršet a bude pršet čím dál tím víc. To není předpověď, to je realita!“... A začalo. Hrál jsem a přemýšlel, jestli lidé, na které prší také, čekají až skončím, anebo tam zůstávají ze soucitu, anebo prostě čekají, co vydržím a jak to dopadne. Hrálo se mi úžasně. Světla svítila ostře zepředu, takže jsem diváky neviděl, což by mi normálně vadilo, ale tohle normální nebylo. Viděl jsem jen světla a déšť a pak sám sebe a pařilo se ze mě, jak jsem byl rozhicovaný. Hrál jsem a mezitím přicházely myšlenky, které jsem odháněl: BUDU NEMOCNÝ A ONI TAKY… skonči to!
Přede mnou seděl bez deštníku či jiného přikrytí starší pán. Seděl tam v první řadě, a když jsem vběhl mezi diváky, což občas dělám, vždycky se usmíval. Jen jednou zesmutněl, to když jsem ho vybral za asistenta a pak uviděl jiné dva. Byli mladší a seděli vedle sebe, a tak jsem řekl: „Ne, Vy ne, mám tam vzadu dva mladší, Vy si odpočiňte.“ To mě pak mrzelo. Promiňte, pane. Ale on se pak usmíval dál, asi si uvědomil, že na konci představení, v té tmě proti spoustě světel a deště, vidím jeho tvář. Tu tvář vidím i dnes. Nepamatuju si asistenty, promiňte, nevím, kdo mi pomáhal, jen světlo a déšť, úžasně krásně zvláštní mokro-tajemnou atmosféru chladné noci a tu TVÁŘ ve tmě, která na mě svítí i teď, když píšu… Neonemocněl jsem a doufám, že ani Vy, diváci, ani Vy, pane bez deštníku, co ve tmě umíte zářit, jste neonemocněl.
Ještě tu noc jsem dostal od Hynka a Merletů brnění do Smrtiher. A přilbici a meč. A vůbec další zážitek z jejich tajného skladu uprostřed Prahy, kde jsou uskladněny přilbice, meče i celá brnění i drátěné košile a obuv pro celou Prahu a blízké okolí… Byl jsem v šoku, tolik mečů jsem v životě neviděl.
V ponděli 18.5. Radotín a skvělá paní Radová… Ve čtvrtek 22.5. v Hradci Králové - Martin Suchomel, sestra selesiánka, spousta neznámých známých, obrácený policista, který vyprávěl o tom, jak miluje Ježíše, a já se cítil jako v nebi. Už nebyla zima a nepršelo, už svítilo slunce a bylo vedro.
23.5. V pátek Brno Líšeň a ještě větší vedro. Blíží se bouře, blýská se, ale neprší. Večerní Labyrint nádherně těžký... i večer je zde spousta dětí, které neposlouchají své rodiče. A já si uvědomuji, že má Pohádka o rytířství bude nejenom o strachu a bolesti, ale také o poslušnosti.
24.5. V Hodoníně ještě větší vedro a dusno.Veliké podium, před kterým byla moderní, široká kašna s tekoucí vodou a silný zvuk. A diváci až daleko za vodou a já se snažil a hrál jak o život a viděl jsem spoustu krásných očí, ale byly příliš daleko, až za vodou. Po představení jsem byl moc unavený, smutný a přepadal mě vztek. Až ráno jsem si uvědomil, jak jsem byl zase sobecký. Daleko jsem byl já od nich, ne oni ode mne. Byla to narozeninová oslava, 15. narozeniny rodinného centra Hodonín. A já měl zase pocit, jak jsou tam všichni kvůli mně!!! Promiňte.
25.5., neděle, v Nížkově. Je krásně a já se úžasně vyspal po včerejším nočním bloudění okolo Havlíčkova Brodu, když jsem přejížděl z Hodonína a ne a ne do Brodu dojet, neboť tam spousta objížděk byla.
Sedím před kostelem, poslouchám ptáky a čekám na faráře Pavla. Odbíjí půl jedenácté a mě bolí záda - kosti jen pár metrů od kostnice, která je tu z roku 1740 (asi – neboť si data nepamatuji a myslím, že v tomto případě to není důležité, neboť to není vědecká práce) a kde jsou uloženy kosti a hnáty okolo pěti tisíc mužů, žen a dětí. Kosti jsou vyskládány ve čtyřech rozích, prý slepým chlapcem, ale to je asi výmysl, neboť to říkají ve všech kostnicích... Pod oknem oltář s křížem a lebkami a uprostřed máry. Dnes slouží tento nevelký domeček jako márnice, kde kosti, doufám, už nikoho nebolí.
Vzpomněl jsem si na malého chlapce v Líšni, který "vařil".
„Co to vaříš?“ zeptal jsem se.
"Vařím zem, ochutnej!" řekl mi a já ochutnal... pochopitelně jako… "Dobré, z čeho to vaříš?!"
"Z popele, ze dřeva a vody a krve a mrtvých tělíček, aby byla úrodná, víš? Chutná ti?"
„Jo, chutná!!"
"Nic tomu nechybí?"
"Já nevím..." ochutnal jsem znovu jako.
"Myslím, že tomu chybí víno" napadlo mě a hned jsem to řekl.
Chlapec se zasmál a běžel někam a už jsem ho neviděl.
V kostele v Hodoníně jsem četl starou homilii Františka – postní... někdo ji tam nechal kvůli mně. Všichni víme, ať už staří, nebo mladí, že z prachu jsme vyšli a v prach se zase obrátíme. Ale stejně nám "Něco" říká, že tu nejsme jen proto, abychom jako prach skončili. Že tu pro něco, kvůli něčemu jsme a to něco hledáme. A že nebudeme mít klid a pokoj, dokud se s ním nepotkáme. František mluví o setkání s Ježíšem a já neumím jednoduše napsat to, co jsem ucítil. Někdo touží po horách a zdolává nejvyšší hory světa, obdivuje přírodu, dívá se na nebe a poznává souhvězdí a vůbec toho tolik ví o vesmíru a setkavá se s OTCEM, možná to ani neví. A někdo jde ulicí a jen tak lehounce foukne větřík, jen takový závan. Možná i prší a on se podívá a ví, že Bůh je a že nás všechny miluje. Setkal se s DUCHEM.
V Nížkově jsem si řekl, že budu sedět a poslouchat ptáky a taky se dívat, jak je nádherně, a vnímat něco, co se ani poslouchat ani vidět nedá. A jak jsem začal, vzpomněl jsem si, na koho nemám čas a komu něco dlužím a chci něco říct a komu musím zavolat. Vypl jsem si mobil. Mobil není dobrý při poslechu ptáků. A pak mě začaly bolet záda a hnáty - jak se dříve říkalo končetinám - a šel jsem se projít, aby bolest přešla... Při chůzi můžu poslouchat také, řekl jsem si... Obešel jsem kostel a našel kostnici ...
A pak jsem začal psát.
Asi jsem neměl ani chodit, ani psát… nevím…
Měl jsem jen tak poslouchat. Ale to bych nic nenapsal, ...
Ušetřil bych Váš čas ...
A já bych se možná dozvěděl, proč a komu ptáci zpívají…
26.5. - 29.5. mám volno. Tedy píšu, zkoušíme Sněhurku s Pavlem a Zdenou ve "cancouštině " a mezitím zametám a uklízím a ujasňuju si, co vlastně chci. Jo a učím se oblékat si brnění, ale hlavně jít tiše zahradou, v plné zbroji s přilbicí, s rukavicemi i mečem, aniž by mne někdo slyšel ...
30.5. vyjíždíme na festival BriKaBrak blízko Bordoooooo ... (tak nějak :-). Je to festival k seslání Ducha Svatého.
BRZY NAVIDĚNOU, MĚJTE SE KRÁSNĚ :-), VÍŤA
