A JE ZASE LISTOPAD

IMG_20151028_125442_5

Minulý měsíc byla v Českém Těšíně premiéra Noemovy archy, kterou tam česko
polská scéna Bajka zkoušela a my jim pomáhali. Je to nedávno a přesto tak vzdálené, rádi na to vzpomínáme. Na všechno a na všechny.
Na dílny, herce i na ten čas zkoušení, na výrobu i čekání, jak to dopadne.
Chtěl jsem o tom napsat, ale už je pozdě, mám dluh.

Byli jsme v Bílých Karpatech a já viděl opravdu padat listí jako by
sněžilo. Celé hodiny, pořád“ listění“, nebo „listopadání“? Byli jsme ve
sklípku u Pavliců, zkoušeli víno a povídali si. Bylo nám krásně. Chtěl
jsem všem poděkovat, mám dluh.

Oslavili jsme dušičky, vzpomněli na mrtvé, zapálili svíčku, alespoň na
okně, neboť k hrobům mého táty a tchána máme daleko, máme dluh.

Slíbil jsem modlitbu spoustě lidem a ne vždy to stíhám, mám dluh.

Sedím u psacího stroje, tedy počítače a píšu, splácím dluh, plním
slib, který jsem si dal, že vytrvám, že napíšu, když se mi něco stane a
nebo když něco uslyším, či uvidím v té rychlosti života.

Tak tedy píšu o Dluhu. Dluhy by se měly vracet a když si s tím nevíme
rady a máme jich hodně,  měli bychom si nechat poradit, ale ne u
podvodníků, kteří nám dluhy sjednotí, navrhnou nižší splátky a pak
nám nabídnou další půjčku.  Je to podvod, za který zaplatíme daleko víc.

Někdo mi říkal, abych napřed vrátil ten nejmenší dluh, že to za mě
nikdo neudělá, že si musím spoustu věcí odříct a když to dokážu, tak
se mám a soustředit na ten druhý nejmenší a radovat se z toho, že
už dlužím míň a všechny peníze pak soustředit na ten další. Být
bláznem a naučit se radoval z toho, že něco nebudu mít a nebo, že
si nekoupím to, po čem jsem tak toužil.
Tomu se říká odříkání. Fuj, to zní tak staromódně, nábožensky blbě. Někdo
si odříká, protože musí a žádnou radost mu to asi nepřináší, pokud nevidí
naději a nebo smysl. Někdo si nedokáže odepřít, i když by měl a radost mu
to nepřinese určitě.
Chceme-li mít svaly a nebo být pružní a nebo toužíme po těle "jak má
být", chodíme do posilovny a různých těla cvičení, které nám přináší
únavu a často i bolest, ale zároveň zvláštní radost, že jsme to
zvládli. To každý ví a každý chápe.
Ale chceme-li cvičit svou vůli a poznávat svou duši, chce to trénink
také . Je to podobné. Přináší to únavu a často i bolest, ale zároveň
zvláštní radost, že jsme to zvládli. Výhodu to má, že duše nestárne a
nezávisle na věku a fyzické kondici, naše výkony mohou stoupat
nahoru....až k nebesům.
Existuje taková stará středověká píseň " Spor těla a duše " zpíval
ji pan Hutka a je ze Sušilových Písní a balad. Moc si ji nepamatuji,
jen vím, že dříve se o duši vědělo a mluvilo daleko víc. Dnes známe
daleko víc tělo. Cvičíme ho a zkoumáme a když je nemocné,  tak ho
léčíme, jenom aby nám neumřelo.
Svou duši posloucháme málo a nebo vůbec, neboť nemáme čas.
A tak jsem si říkal, že si sepíšu, komu co dlužím a budu se snažit vracet
to, co jsem si půjčil. Je to, myslím, dobré rozhodnutí do letošního
Adventu. Neříkám, že to zvládnu, ale chci začít! Rozstřihnu si kreditní
karty a budu platit hotově. Jsem zpátečník, ale už nechci nic na dluh!
Pokud to půjde, raději si počkám.

To je také dluh, vůči sobě a velký.