Co připravujeme
Slavnost památky zesnulých
Dočetl jsem se, že na této planetě denně umírá okolo 161 350 lidí. To je za jeden rok asi 59 miliónů lidí (přibližně 62 milionů obětí měla celá II. Světová válka). Tedy 2 lidé za jednu sekundu. V Českých Budějovicích je to pak okolo 1000 zemřelých ročně, tzn. 2–3 lidé denně. To všechno jsou ale jen čísla a může to být, a určitě je, úplně jinak. Nejsme přece čísla ani nějaké
statistiky. Za každým číslem je příběh, osud, loučení…
PROČ SLAVNOST?
Můj osobní důvod:
Viděl jsem ležet v rakvi svého tátu a napadlo mě: „Kde jsi tati?“ Trochu jsem se ho bál dotknout. Nebyl jsem u jeho umírání. A pak jsem ho pohladil. Ten dotyk jeho ruky pořád cítím. Hladil totiž on mě a ne já jeho. Já jsem ale musel přijít a položit svou ruku na jeho mrtvé tělo. Dnes bych ho objal a políbil. Díky za všechno, co jsem s tebou mohl prožít, tati. Díky, že jsem mohl být tvůj syn.
Dal jsem si za úkol napsat, proč by měla být SLAVNOST ZEMŘELÝCH věc veřejná. Nevěděl jsem, že to bude tak těžké:
• Proč by člověk měl být věrný?
• Proč by se mělo zdravit?
• Proč se loučit?
• Proč děkovat?
• Proč odpouštět?
• Proč prosit?
• Proč pohřeb?
• Proč vracet dluhy?
• Proč jíst a pít?
• Proč chodit na záchod?
PRŮVOD:
Do 2. listopadu
se možná ještě setkáme (kdy a kde dáme vědět na našem facebooku), budeme společně vyrábět lampiony. LAMPIONY,
každý jiný a přitom stejný – bílý. To bílé světlo nás spojuje. Je to jako světlo v nás. Kdyby byly lampiony kupované, měly by být bílé! Ta jednota v naší různosti je důležitá.
2. listopadu
17:30 hod. – sejdeme se na Piaristickém náměstí, kde již budou stát koně s vozem.
18:00 hod. – zazní zvony a vyjde průvod.
Když přijede vůz na náměstí, zastaví u kašny, paškál se postaví do křtitelnice a od něj se rozsvítí všechna světla
a zapálí oheň. Začne obřad rozloučení.
NÁVOD NA SLAVENÍ:
• Večer před slavností (31. 10. nebo 1. 11.) napíšeme dopis zesnulému. „Dopis na Rozloučenou“.
Rozsah dopisu: Jedna věta až několik stránek. Můžeme škrtat, přepisovat, psát hrubky. Forma záleží na nás. Také vyhledáme více fotek, i společných, které si přilepíme, připevníme, zavěsíme, položíme na místa, kde je normálně nemáme (lednice, stůl, dveře, zeď, lustr a podobně).
• Ráno vstaneme o hodinu dřív. A kromě běžných ranních zvyklostí zapálíme na bezpečném místě svíčku, z večera připravenou.
Uvaříme si čaj, kafe, nebo to, na co máme chuť. Sedneme si, i v případě, že normálně ráno u stolu nesedíme.
Je dobré při vzpomínání mluvit nahlas. Nebojme se, je to normální. Je dobré děkovat, ale i vyčítat, prosit i nadávat. Prostě to, co cítíme. Ranní sezení můžeme prožívat sami nebo s někým.
• Pokud je pracovní den, jdeme do práce nebo do školy, nebo plníme své jiné povinnosti (nesmíme zapomenout zhasnout svíčku!)
• Tento den je den setkávání a nemělo by pro nás být nic důležitějšího. A proto, nezapomeňme domluvit si schůzku s někým důvěrně známým a donuťme se mluvit, vzpomínat, plakat, zpívat i tančit (nutit k radosti se nenechme, tu musíme cítit sami).
• Je dovolené, dokonce nutné, vše – tedy skoro vše, to Vám řekne každý psychiatr i psycholog anebo farář. Tedy skoro každý.
Málo se mluví o tom, co nás uvnitř, v našem těle, někde hluboko v srdci trápí. Je dovolené i víno nebo cigareta (pokud ovšem nejste alkoholici anebo tabákmaniaci).
• Tento den bychom měli vzpomínat, mluvit, přemýšlet o mrtvých a o smrti. Jsou mrtví vůbec Mrtví a co Smrt? A co Já?
Existuje Bůh? A jestli je, tak proč Smrt? A co Bolest? A co Utrpení?
Upozornění:
Když cítíte nesnesitelný smutek, bolest, vztek, plačte, křičte i hystericky. I když je to nevhodné. Neboť nic není nevhodné. V této nenormální situaci je to normální. Když necítíme nic, je to divné, ale je to taky normální. Protože norma na to, jak a co máme cítit, není. Nebojme se, nejsme normální, jsme jedineční. Když se nám chce zpívat, zpívejme, i když je to nevhodné. Nebojme se mluvit o svých pocitech. Upozornění pro okolí:
• Nezapomeňme na naslouchání.
• Přednost ve vzpomínání mají ti, co trpí.
• Odpusťme si chytré řeči typu: „Zase bude líp.“
• Nevyhýbejme se pozůstalým a mluvme s nimi přímo a otevřeně.
• Ptejme se na jejich pocity!
Snažme se nebrat antidepresiva, ale nesmíme zůstat sami!!!
Nenávist a vztek je taky normální, ale jen na počátku, při setkání se smrtí. Když přetrvává, je třeba se léčit!