Den třetí - 7. 5. 2001

3,42 Jedeme silnicí první třídy, tma, všichni spíme, jen já se občas v zatáčce probudím. Tomáš řídí a můžu říct, že velmi zdatně. Tu najednou vidím,  jak sebou cukne a začíná se pásat. Nevím, co se děje, ale už vidím omezení a blikající policajty, je to jako ve filmu. Mají svítící obušky a zastavují nás. Prosvěcují auto, a aniž by cokoliv chtěli, řekli: „Amigo by neměl spát v zavazadlovém prostoru, ale na sedačce.“ Tomáš se vykloní a směje se – „Amigo je unaven“. Policista se směje také a odpovídá: „Ale bylo by to bezpečnější,“ a pouští nás dál. Vše netrvá déle než 40s (nestihl jsem to stopnout, tak jen ten první zážitek časově odhaduji) a my se všichni smějeme, bylo nám s tím španělským policistou dobře. Tomáš zanedlouho zastavuje.

4,02 Stojíme u blikajícího vozu. Tomáš a Pavel kouří. Káťa probuzená, Karel také, ale dál leží a všichni si svorně povídáme.

4,12 Jedeme zase silnicí první třídy, tma a všichni spíme – jen já se občas v zatáčce probouzím a píšu.

9,02 Začínám opět psát, je krásné ráno, trochu zima. Dohadujeme se, co se bude dít, tedy Pavel s Karlem se dohadují, já píšu a Tomáš s Káťou spí (tedy leží). Karel zjišťuje 2x oprýsknutí laku, asi od kamínku, nebo z příliš rychlé jízdy. Pavel zkouší polštinu a má dojem, že nás tím pobaví a najednou přechází do španělštiny, všichni se smějeme – vzpomíná na Pavla Vangeliho z Lodze, je plný elánu – asi jediný (Tomáš leží, Karel nevím, co si myslí, jen přechází sem a tam, Pavel si desinfikuje ústa, Katka má děravé ponožky – právě si je roztrhla).

9,15 Snažíme se snídat – čistili jsme si zuby Fernetem. Máme skvělou snídani – sýr, celozrnný chléb a lovečák, vše zapíjíme mlékem a Fernetem.

10,15 Přijíždíme do Zamory, města, kde bude naše první představení. Ptáme se na hotel a projíždíme krásným městem. Ptali jsme se, tedy Tomáš se ptal, jednoho turisty, jednoho prodávajícího sportku, jednoho úředníka, jednoho dělníka, jedné řádové sestry, jednoho pána u míchačky a po třiceti minutách přijíždíme na stejné místo, odkud jsme před 25 minutami vyjeli. Teď jsem si uvědomil, že není někde něco v pořádku. Jsme úplně otráveni, pořád se motáme, ale tu si někdo všiml, že stojíme na náměstí De la Puenica před hotelem. Jestli jsem to dobře pochopil, tak jsme bloudili proto, abychom se vrátili na stejné místo, odkud jsme vyjeli.

10,51 Kluci šli zjistit situaci, máme 2+2+1. Hotel je to krásný. Na recepci se nás ptali, jestli nechceme každý svůj osobní pokoj. Nechceme. Jen Káťa je sama. Všichni se smějeme, mám s sebou pořád deník se zápisky. Na recepci dáváme pasy a já chci naopak iniciály recepční – je sympatická. Tomáš odmítá překládat a tak je to vtip jen pro nás Čechy.

Tomáš jde po schodech a my výtahem, odemykáme pokoje. Káťa chce vejít do svého, když tu z něho vychází úplně cizí žena. Ptá se, jestli umí Katka španělsky. Katka si myslí, že spí, sní. A potom se zjistilo, že ona končí a Katka začíná a ten poslední den je tady místním zvykem předávat si pokoje, tak se seznamují. Zvláštní španělský zvyk – bereme ho na vědomí.

13,30 Obědváme. Katka s Tomášem rybu v lískovém těstě a my kuře. Chutnalo nám, Kájovi chutnalo španělské zelí. Kolem chodí hosté a říkají nám česky: „Dobrý večer,“ později zjišťujeme, že říkali: ¡Que aproveche!, ¡Buen provecho! (říkali, že ch se čte jako č – dobrou chuť)

14,30 Zkouška, na pokoji začíná nervozita.

16,30 Vyjíždíme do divadla, ještě si nic nepřipouštím. Káťa mlčí a chce zpívat. Je moc nervózní, že jí nebudou rozumět. Tomáš nás uklidňuje.

17–18 hod Stavíme kulisu a zjišťujeme, že nám občas rozumí. Katka je skvělá. Mám ji rád. Měl bych ji však rád, i kdyby skvělá nebyla.

Španělé mají dětinskou radost ze staré scény. Smějí se a skotačí. Říkám své oblíbené fráze: buenas tardes a dias.

Pavel neskutečně kouří, je nervózní. Karel nekouří, ale je ustaraný. Tomáš koupil víno a je v pohodě. Katka hraje na kytaru – chce se uklidnit. Já píšu.

Stalo se nám: když jsem byl na kulise a chtěl vysvětlit Španělům, že potřebuji zadní světlo, abych viděl na nápovědu, začal jsem říkat repliku: „Osedlej koně pro mě i pro tebe, vyjedeme!“ a jeden ze Španělů – techniků, který tam u mě stál a já mu to říkal španělsky, nevěděl co se děje. Nevěděl, že si opakuji text z divadla. Když jsem dodal: „ Ano, můj králi,“ pochopil a začal se smát. My taky.

19,30 Šel jsem se projít. Napětí vrcholí, nevím, co se sebou. Jsem na náměstíčku, kde se sklízí divadlo a kluci hrají fotbal. Jen tak, jeden chytá a druhý kope. Brána je vitrína cukrárny. Gólu jsem se nedočkal. Možná je to dobře.

20,15 Začíná představení, odcházím hrát…

21,15 Hned, jak jsme dohráli, běžím ti, můj deníčku, zapsat své dojmy. Bylo to krásné – Káťa překládala, jen občas mluvila potichu a pořád se na mě dívala.

Já se několikrát ztratil v textu a tak mi museli napovídat, což lidi asi nejvíc bavilo. Karel vše ostře sledoval a Tomáš s Pavlem taky. Pavel dokonce část natočil.

21,20 Chacha. Dovídám se, že při představení, kdy vypínám jističe, abych pustil tlampač, a říkám provinile: „Asi to tu mám zaseklé“ – a to tak má být – začal běhat Karel po divadle a zjišťovat zkoušečkou, proč mi to nefunguje. Byl jediný, který se nachytal. Divákům tento náš fór nepřišel směšný.

22,20 Karel sklízí, Tomáš také, Káťa se baví, Pavel sklízí – všichni sklízíme.

Je dobrá nálada, noční město žije a my jdeme na večeři. Večeře je zde nejdůležitější jídlo. Je 15°C, příjemný vlahý večer, jak stvořený k procházkám. Jdeme spát – tedy já, Pavel a Karel. Katka a Tomáš se jdou projít. Já si jdu číst Monsignora Quijota. Pavel vedle oddychuje a venku svítí nádherný měsíc.