O Zlatovlásce
| Scénář a režie: | Vítězslav Marčík |
|---|---|
| Výprava a loutky: | Jan Růžička a Pavel Krejčí |
| Účinkuje: | Vítězslav Marčík a koník Zdeněk |
| Hrací strojky: | z dědictvní po dědečkovi Jaroslavu Juříčkovi |
Tato hra spatřila světlo světa v květnu 1999 a její uvedení na tuzemské přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem (na podzim téhož roku) znamenalo, s jistou nadsázkou, průlom v tatínkově kariéře, když mu otevřelo dveře na přední evropské festivaly. Kromě ceny Erik za nejlepší inscenaci roku 99 si z tohoto festivalu odvezl i pozvání na největší mezinárodní přehlídku loutkového divadla v Charleville-Mézieres. Na této „divadelní tržnici“ zaujala Zlatovláska svou hravostí a přímočarou komunikací s divákem ředitele další z významných evropských mezinárodních přehlídek, Julia Michela, a tak se Jiřík s houpacím koníkem, magnetickou mouchou, drakem Fénixem a zlatovlasou pannou dostal z hosínského smetiště až do španělské Segovie (v květnu 2001) a o rok později dokonce až na Mallorcu (Publikum, s duší dětsky hravou a otevřenou tatínkovu bláznovství, získalo si Jiříkovy sympatie a on se rozhodl naučit se jazyku jejich rodnému).
Kateřina Hořínková
Řekli o Zlatovlásce:
- "…, jednak pro mne toto představení bylo obrovským zážitkem a v lecčems v něm vidím právě propojení amatérské a profesionální práce. (…) Je to vlastně celé založeno na přímé komunikaci s diváky, celé je to jakési vzájemné povídání, s příležitostným zapojením diváků, dětských i dospělých do hry, k podržení toho či onoho. Loutky zde nejsou hlavními aktéry, ale pomocníky vyprávění a dialogu s diváky.“ 1
- „Víťa Marčík se nikterak nestylizuje, ba ani nehraje, jednoduše na scéně je. Nemá žádný problém se svým jevištním projevem. Lépe řečeno, problém by se našel, a nejeden /intonace, artikulace…také pohyb po scéně je jaksi ležérní/, ale ze sporné herecké si Marčík nic nedělá. Přesto, a snad právě proto /což rozhodně nelze zobecňovat či doporučovat/ dokáže tímto způsobem téměř okamžitě nenucený kontakt. S familiárností sobě vlastní se obrací k loutkám, dětem i dospělým. Volnost, kterou si dopřává, rozhodně přispívá nejen k vzájemné komunikaci, ale i ke spontánní přímé spoluúčasti, a to nejen dětského, diváka.“ 2
- „Marčík předvádí typicky epické divadlo, které nic nepředstírá a vlastně vzniká před zraky diváků v jakémsi vyskočilovském duchu právě tady a teď´.“ 3
- „Pohádka se zčásti odehrává v malém kukátkovém divadélku s plochými loutkami /po výtvarné stránce nic výjimečného/, částečně je vynesena před toto jeviště a hlavním hrdinou se stává herec.“ 4
- „Celá scéna je poskládaná ze starých odložených předmětů (zbytky dveří, spodek šicího stroje atd.), všude funguje (nebo taky nefunguje, i když má) řada nejrůznějších hejblátek a pro mne je na tom nejkrásnější, že Vítek odkrytě vysvětluje principy jejich fungování i to, co by rád k tomuto scénickému vyprávění ještě dodělal a dokutil.“ 5
________________________________
1EXNAROVÁ, Alena: Přelet nad loutkářským hnízdem. Amatérská scéna 6/99, s. 17.
2RANDÁKOVÁ, Ludmila: Zlatovláska od Víti Marčíka je jiná. N. d.
3MAKOJN, Karel: Tak vám nevím, říkávala babička Marie Šestáková. Loutkář 5-6/99, s. 228.
4RANDÁKOVÁ, Ludmila: Zlatovláska od Víti Marčíka je jiná. N. d.
5EXNAROVÁ, Alena: Přelet nad loutkářským hnízdem. Amatérská scéna 6/99, s. 17.
