Bajaja
| Scénář, režie a hudba: | Vítězslav Marčík |
|---|---|
| Výprava: | Vítězslav Marčík |
| Výroba loutek: | Renata a Tomáš Štolbovi |
| Účinkuje: | Vítězslav Marčík |
Princ Jaroslav, známý pod jménem Bajaja, vyjel do světa doprovázen svým věrným koníčkem Šemíčkem v září roku 1995. Na své cestě za poznáním, že kdo miluje, má život věčný, projel celý svět (nebo alesoň celou naši zemi), zabloudil na nejeden (tuzemský i zahraniční) festival a z pražské přehlídky Dítě v Dlouhé si přivezl Cenu Vojty šálka (1999). „Plechové a kytarové asistentky“ zval na pódium jazykem českým, španělským, italským či Pavlovým (jenž laskavě překládal i do polštiny).
Kateřina Hořínková
Co píše o představení pan Vladimír Zajíc?
Napsal, zrežíroval a hraje Víťa Marčík, člověk to charismatický a především autentický.
Příběh Bajaji není důležitý, i když je divadelně odvyprávěn a divácky prožit. Ale jako obvykle, pohádka je pro Marčíka pouze nosičem sdělení, že všichni žijeme v jednom společném světě, neboť tématem všech jeho opusů je vztah naplněný láskou a porozuměním, tedy schopnost žít život nejen pro sebe a umět odpouštět. Dobro v pohádkách ukryté jeho inscenace prostupuje a proudí všemi použitými prostředky. S tím souvisí specifické a zcela ojedinělé téma vystupující ze scénografie, která metaforicky dokazuje, že loutky a předměty všeho druhu (ty konkrétně explicitně, a z toho pak implicitně vztahy) opuštěné, ztracené, nefunkční či rozbité, nejsou bezobsažné. Že v sobě mají stále emotivní náboj těch, kdož je používali, a díky divadelnosti dokáží ožít.
Schopnost rozevřít naší představivost a nastartovat pochopení je poselstvím, že když budeme jen trochu chtít, nic není ztraceno, i když se zdá, že ze světa mizí soucit, a zbabělost se sype jak Jidášovy drobné. Vždyť Marčík hraje, a hraním nás přesvědčuje o tom, že už, už na patře cítíme chuť nových slov, která šeptají, že i když andělé boží zestárli, křídla mají zavšiveny, a místo mečem či ratolestí máchají berlou mrzáků, tak všichni jsme děti boží, a že zase vzlétneme.
Všechny inscenace Víti Marčíka jsou zážitkem, i když je vidíte třeba po desáté, a lze je doporučit bez ohledu na věk, neboť jde o výsostný kumšt, o silné, obrazné divadlo. Jeho poetika, to jak zachází s prostředky, jak odstupuje od situace, komentuje ji a nahlíží ze svého specifického úhlu, dokáže v divácích vyvolat prožitek přímé účasti v dění.
Vladimír Zajíc
