Den druhý - 6. 5. 2001, neděle

00,30 Odpočíváme a Kája se protahuje, Káťa se choulí a snaží se spát. Únava na nás doléhá, ale všichni se snažíme tvářit, že jsme úplně v pořádku. Hlavně Kája,  i když toho má plné zuby.

1,00 Pavla bolí v krku – bolest mu vystřeluje i do uší. Zkouší si stříknout Stopangin na pravou i levou mandli. Tomáš se usmívá a říká: „Zkus to přes zapalovač, to je dobrý plamenomet!“ (Asi naznačuje, že by si mohli zakouřit). Pavel mu však bystře, svižně, duchaplně (to on umí), odpověděl: „To ne, to by mne pálila žáha.“ Chacha.

1,40 Francouzská říše – hned za hranicí po levé straně hořící komín – Karel volá: „Vesmír! Pavle toč to.“, ale Pavel odmítl, je unaven a chce točit až na zpáteční cestě. Mám mu to trošku za zlé (Karel hodně).

2,15 Zastávka orientační Karel s Tomášem diskutují o směru jízdy. Katka spí, Pavel popíjí – je vidět, že potřebuje tekutiny, bojuje s nemocí. Slyším jen údery výstražného trojúhelníku a matné světlo mi nedodává optimismu. Pavel vytahuje kameru a natáčí. Jinak se nic neděje. Občas auto. Svačíme Sendvič orion, jen Katka pořád nic. Co jsme vyjeli, nevzala si, kromě pití, nic.

3,14 Karel nadává – učíme se jezdit na francouzských silnicích. Jejich značení nedovede Karel pochopit,  nicméně je ve formě a neusíná. Náš slušný Karel nadává jak špaček. Atmosféra je výborná, po hodině a půl už zase víme,  kam jedeme.

6,45 Sedíme v autě a Karel spí. Je pouhých 6°C a poprchává. Krásné ráno. Už asi 1/2hodiny pozoruji krajinu a razantní styl Tomášovy jízdy, který se ve 4,00 střídal Karlem. Kája spí ve spacáku na batožině v úložném prostoru. Tomáš popíjí nápoj Rancho Amigo (cesmína paraguayská – kytka, ze které je ten nápoj, nevím,  jestli tomu mám říkat čaj, uvařen). Má v sobě 14x více kofeinu než kafe – to je síla. Asi to budu pít, protože to neničí žaludek (kdo ví, co to ničí).

6,50 Ozývá se ve mně pocit, který se mi špatně popisuje, ale tuším, že budeme muset zastavit. A nesmí to trvat dlouho. Blížíme se k Chalon, jsme tak v jedné pětině Francie. Kraj je zde dost podobný Polsku – roviny a zase roviny. Jen kostel občas a spousty elektrického vedení. Krávy tu mají bílé a spí i v noci venku na louce.

7,15 Již jsme zastavili u Totalu, který mě zachránil. Prožil jsem nádherný pocit porozumění, neboť jsem si uvědomil, že když lidé chtějí, tak se domluví. Vstoupil jsem totiž do benziny a tam jsem řekl: „Dobré ráno.“  Odpověď: „Bonzur.“ Já: „Nezlobte se, prosím, ale já bych potřeboval na záchod, vím, že tady netankujeme, ale…“ On: „Toalete“ a ukázal s úsměvem na dveře vzadu.

7,22 Vyšel jsem ven. Pavel s Tomášem společně kouří a Pavel říká: „Chtěl jsem posnídat, ale popojedeme kousek dál, je tu zima.“ Jako by dnes někde ve Francii bylo teplo. My ovšem věříme, že dnes odpoledne, tedy za několik hodin, se budeme koupat v Atlantiku! Už se všichni těšíme – zatím mám na sobě svetr. Tomáš dál pokračuje ve sportovní jízdě! Projíždíme Chalonem a zatím se nám daří nezabloudit. Tomáš několikrát zvedl vítězně palec, daří se nám držet směr po zelených značkách – to jsou neplacené silnice, modré jsou placené dálnice a bílé místní komunikace. V každém větším městě se však Francouzi – či francouzská policie snaží dostat turisty na dálnici a ty zelené značky maskují a záměrně vás matou, abyste se nakonec rozhodli jet po modré – tedy dálnici. Zatím se držíme.

Krávy jsou tu pořád ještě bílé. Jedeme kolem Taize.

Krajina se trochu změnila a vidím nekončící vinice. Je 7,40 zima 5°C a zase bílé krávy. Ploty tu mají buď živé, a nebo z dubových kůlů. A zase a zase bílé krávy,  je jich tu spousta a všechny se pasou. Jsem okouzlen.

8,10 „Prší a máme za sebou 1000km na cizím území,“ hlásí Pavel. Právě jsem si opakoval španělské texty. Káťa i Karel spí, je pochmurno, vzpomínám na domovinu a holky s dětmi. Doufám, že jim bude dobře. Je neděle a ani mi to nepřipadne, nevím,  jestli se dostaneme do kostela. A zase ty bílé krávy.

8,20 Začínají povodně! Vidíme rozvodněnou řeku, vzpomněl jsem si na Moravu. Není to příjemný pohled.

Tomáš řídí lokty, je unavený. Auto i kára se houpou. Kája vyskakuje ze spacáku, protahuje se a říká: „Tome, řídím zase já!“ S ulehčením píši tyto řádky.

8,50 Začíná řídit zase Karel, máme po snídani. Konvice za 500Kč na 12V se neosvědčila, po zapnutí okamžitě vyhodila pojistku. I tak se zahřeje za 15min, při zapnutém motoru. Nevím, nevím, jestli si v ní někdy něco ohřejeme.

Zasedací pořádek je takový: Karel řídí, Pavel vedle naviguje, Káťa polehává za řidičem, já píšu tento deník a Tomáš spí. A zase záplavy, mám z toho trošku hrůzu.

Jedeme na Moulins, voda kolem nás a místy i nad námi.

9,10 Projíždíme krásným Riereffite a Karel řekl: „ Vidíš a kdybychom jeli po dálnici, tak bys to neviděl.“

10,15 Uviděl jsem hnědé krávy – světlejší. Je mlha, vidíme jen blízko silnice. Pořád prší. 4°C, vítr severovýchodní. Už se těším na Atlantik, zima mě nebaví.

Vyskočíme z auta a poběžíme do oceánu, možná se ani nebudu svlíkat do plavek a vlítnu tam v oblečení.

„Ty bláho!“ zakřičel Karel a otočil se v křižovatce a vrátil se k nádherným kasárnám – zaznamenáno na videu.

10,25 Pavel prohlásil: „Tady můžeš předjíždět i do pangejtu.“  Karel: „Proč?“ (tak zúčastněně). „Protože tu jsou přerušované čáry i na kraji.“ Káťa už zase spí.

11,00 Vidím bílé ovce – jedna černá.

12,00 Nastává menší problém, nemáme franky a také naftu a k hranicím chybí ještě 450km, je neděle a všude zavřeno. Musíme něco vymyslet. Zkoušíme zastavit u dvou pump, ale všude berou jenom franky.

Atmosféra houstne. Karel jede svižně, nemluvíme, čekáme, co přinesou další okamžiky. Já se už modlil Otčenáš a Zdrávas, myslím, že i Pavel nezůstal bez prosby. Uvidíme,  Bože.

Za 200DM – 700franků, vyměnil to Kájovi jeden Němec – asi to nebyl vlastenec. Možná, že ale byl, neboť se ošidil, a tak mu v duchu děkuji  a nebo nám chtěl pomoci. Karel byl naštvaný, ale už se uklidnil. Rozzlobilo ho hlavně to jednání a zaokrouhlování. Událo se to takto: Karel přišel do tabáku, kde stál jmenovaný Němec. Kája držel 100DM v ruce a druhé obálku se zbytkem peněz. První, co ten Němec, budeme mu říkat Hans, udělal,  bylo, že vytáhl Karlovi všechny peníze, položil je na stůl a začal počítat. To by dožralo každého, tudíž i Káju.

13,32 Odjezd od pumpy Total – skvělé kafe a nafta. Opět vládne pohoda – Kája couvá a vyjíždíme směr "Bergerac", vzpomínám na Cyrána.

14,16 Objevují se první strakaté krávy, jsou už zde i hnědé častěji.

Francie je strašně velká a mě se pomalu, ale jistě přestává chtít koupat v oceánu. 5°C teplota vody v Atlantiku.

14,27 Konečně vychází slunce, sláva. Po dlouhých hodinách deště konečně nádhera. Naše nálada se zlepšila. Karel skočil na brzdy a zastavil u lesa. Tomáš s Pavlem skáčou radostí kolem auta a kouří. Já píšu a Katka čurá v lese. Začínáme obědvat.

15,15 Neprší, je ale mírně pod mrakem. Nemluvíme, jen se díváme a čucháme Francii. Katka spí. Pavel se snaží spát. Karel řídí. Je 12°C – vlaho. Včera v tuto dobu jsme přejížděli hranice s Německem. Chce se mi zase spát, chudák Karel, musí řídit.

16,10 S kamerou na klíně a se zapnutým mobilem čekáme na Bergerac. Domy tu jsou typicky francouzské – všude okenice. Tomáš jede jako kanec a bílé krávy jsem už hezky dlouho neviděl. Jsme v Cyranově kraji. Pózujeme u značek.

18,00 Jedeme směr Marson. Ještě 96 km a takových 200km na hranice se Španělskem. Je to nekonečné. Všichni spíme kromě Karla. Nedokážu si představit,  jak by se nám jelo, kdyby bylo parno. Díval jsem se do záznamu. Už jsme 16hod ve Francii a máme toho plné zuby, samé kruháče… Značení vážně nemůžeme přijít na chuť.

18,15 Blikající auta nás upozorňují na blížící se nebezpečí, zpomalíme a skutečně po 2 km objevujeme 2 policejní auta. Projíždíme 50km/hod a pokračujeme směr Španělsko.

18,29 Katka se konečně projevila. Tvrdila o sobě, že je vtipná – hurónský smích.

19,00 U Marsan na kruháči menší chybička, ale už se vracíme zpět a pokračujeme na Španělsko. Pomalu se ochlazuje a smráká. Je už 10°C. Projíždíme kolem betonárky a Kája už zase staví!

19,13 Karel se vřítil do kruháče rychlostí 110Km/h, gumy pískaly a Karel říká: „Ten se dal projet ještě rychleji.“ Vyjíždíme a tam značka 50.

19,15 Katka chce mermomocí čurat, už nevím pokolikáté, jsme na kruháči a Pavel říká: „Dobrá, ale máš na to jeden okruh.“ Na hranice máme 94km a Káju bolí záda – jen se předklání a jede s námi jako s hnojem. Chce mít už Francii v zádech. Všem se nám chce na záchod.

20,07 Vidíme první koridu ve Francii, je to zážitek, ale stejně se nejvíc těšíme na moře. Karel je moc unaven a není s ním už moc k vydržení. Jede rychle a hodně mluví. Dokonce nás nutí dělat pohyby dopředu a dozadu. Chce dělat slalom mezi kužely a je v takovém stavu, že by to klidně i dělal. „Tomáši, vystřídej ho,“ říkám, ale Karel nechce.

20,20 A moře pořád nikde a napětí stoupá,  už nejsme schopni se bavit o ničem jiném. Tomáš se v tichosti rozcvičuje. Jsme v Bajonetu a začíná pršet: „Do háje,“ říká Pavel.

Jedeme nejkratší cestou k moři. Začíná se stmívat, toužíme vidět moře ještě za světla. Jedeme k pláži, blížíme se.

20,48 A nedovedu popsat, co cítím. Je to zvláštní pocit. Běžel jsem k oceánu i se zápisníkem, ale jako zapisovatel jsem zcela zklamal. Sundal jsem sandály a běžel k vlnám oceánu. Čím jsem byl blíž, tím jsem víc cítil moře, které mě obklopovalo a bylo i nade mnou. Najednou jsem cítil, že Země je kulatá a že moře mě pohlcuje a táhne k sobě. Mám před ním strach a zároveň mě přitahuje, je to úžasné. Možná to odstonám, ale to nevadí. Přivalila se vlna a jsem celý mokrý.

Byli jsme u toho všichni a Pavel natáčel. Tohle to se prostě popsat nedá. Káťa je tu také a byl bych rád, kdybychom tu byli všichni. Líbám vás moji milovaní.

22,00 Vyjíždíme, ale je zde spousta uliček a my se pořád motáme okolo oceánu, teď jsme do něj málem přímo zajeli. Je zde značka zákaz karavanům – Karel říká: „Nejsem karavan“ a jedeme ostrými serpentinami do kopce nad mořem. BJARIC – nádhera, nemohu psát.

23,46 Jsme ve vytouženém Španělsku!