Den čtvrtý - 8. 5. 2001

7,45 Je zataženo, ale 12°C vlaho. Probouzíme se, ale nevstáváme. Pavel leží, najednou se vzpřímil a řekl: „To jsem se nechal napálit, ty si tady spíš v klidu a já tu spím jak ve spacáku.“ Večer jsem totiž Pavlovi řekl, že je to zvykem, aby konec přikrývky byl zastlaný pod matrací, což je pravda.

Karel a Tomáš jsou vedle, nevím,  co dělají, asi spí.

Káťa se vrátila v 1,30 hod, byla na procházce s Tomášem. Mě se nechtělo jít, ale potom jsem litoval a tak jsem je šel sledovat. Je to zvláštní část Španělska, o půlnoci ticho a nikdo na ulici.

9,45 Odcházíme na snídani. Katka jde budit kluky. Ještě menší hádka, kdo půjde (mezi Katkou a Pavlem). Já píšu, tak nemůžu. Katka se vrací, že kluci spí. Buším na zeď morseovku a oni se ozývají po třech minutách.

Voláme domů, je to krásné slyšet Evičku a manželku Evu. Vědět, že jsou v pořádku. Pavel mi odpočítává sekundy – stop. Konec a domovina se vzdálila zase na 2100 km. Pavel se vrhá na telefon a zjišťuje, že jsem hovor o 1s přetáhl. 50Kč v háji.

9,55 Odcházíme na snídani. Musíme něco udělat s modlitbou. Modlíme se jen střelně, ale zato často. Při našem cestování je to nutné. Jízda kluků byla často na hranici. Díky,  Bože. Z Francie nejvíc myslím na bílé krávy.

10,10 V jídelně nikdo a náš stůl je odstrojen, asi nebudeme snídat. Všichni odchází a zjišťují, zda se náhodou nesnídá jinde. Tomáš se ještě probouzí – říkal, že v autě se mu spalo skoro stejně dobře, jako v té měkké posteli – ale je spokojený, asi jako vždy.

10,15 Snídaně je v úplně jiném sále a je super. Raut a ještě k tomu na sladko a ovoce. Bezva, já to Španělsko miluji. Zjišťuji, že jsou mi ti lidé, jejich kultura i řeč tak blízcí. Vůbec se nedivím, že tady u Madridu bojoval můj dědeček za Prahu!

    Co si kdo dal:
        Karel: ananasový jogurt, koláč, čaj, džus
        Káťa: jogurt bílý, džus, jablko, kafe
        Pavel: koláče 2–3, jogurt citron, kafe, džus
        Tomáš: koláč, jogurt, džus, kafe
        Já: to vám radši neřeknu.

10,30 Odcházíme z hotelu a těšíme se, jak to bude s placením. Nevíme ještě, jestli to celé nebudeme platit sami. Pavel mi vypráví svůj zážitek z divadla na záchodě s velkým zrcadlem. To jsem se nasmál. Na podrobnosti se zeptejte jeho.

10,45 Odcházíme, je 16°C, azurové nebe a slunce pálí. Asi se konečně budeme mazat krémem na opalování, co jsem koupil v Ternu za 115,- Kč. Pavel ještě točí čápy na katedrále bez střechy.

11,05 Právě sedím u recepce, domlouvá se, jak to bude s placením. Recepční chce, abychom si to zaplatili, že nám to později pořadatelé festivalu proplatí, ale my se bráníme, že jsme ještě nedostali honoráře. Je to krásné, jen tak to pozorovat ze schodiště hotelu, kde právě sedím a píšu. Jsou tu milí lidé, i tato jakoby nepříjemnost, je v pohodě.

Karel je v autě a připravuje nám Siegfrieda (pro mě Helmuta a pro nás ve Španělsku je to prostě Rosinanta)

Karel couvá bravurně mezi auty. Vyjíždíme do Segovie, je 11,16 krásně, i když se trošku zatahuje. Na tachometru 42257 km, tedy necelých 2100 ujetých km, což nás překvapuje, nejsme tak daleko od domova, jak se nám zdálo.

Vidíme universitu Salamanka v Zamoře se kterou se pomalu loučíme. Ještě jeden šílený motorkář kličkuje mezi auty v mírném předklonu a vypoulenýma očima. Už dávno nevnímá neustálé troubení aut. Zvykl si. Přál bych mu, aby si neublížil.

11,45 Staré domy, často opuštěné – Pavel točí starobylé město, ke kterému se blížíme. Jedeme směr Segovia, jsme tak 30km od Zamory. Vidím fotku Segovie v průvodci, těším se, jen trochu méně než na moře. Pavel čte něco zajímavostí o Segovii. Úžasné, přečtěte si to taky – Španělsko, průvodce do zahraničí, Globus 1991.

11,58
Zastavuje nás policie, tentokrát přísný policista chce, abychom otevřeli káru, a pak nás prohlíží, zavazadla i drobnosti, asi hledají zbraně, ne prohlížejí si i malé taštičky a krabičky, evidentně hledají drogy. Karla dokonce prohmatávají, ne Karla, ale Pavla. Jsem z toho nesvůj, zvláště se cítím divně, protože pořád píšu, abych o nic nepřišel. Policista se na mě dívá a přichází ke mně, čte, ale asi tomu nerozumí, říká něco španělsky a my odjíždíme.

Všichni jsme si oddychli, celou dobu jsem totiž seděl na krabičce s celaskonem.

12,16 Vidíme ovce, stádo ovcí bílých a jedna černá a pastevec s velkým psem. Přemýšlím, proč v bílém stádu musí být pár černých ovcí, nebo alespoň jedna. A proč naše pohledy směřují právě na ni?

Zastavujeme, Karel něco počítá a píše, Tomáš si balí cigárko, Pavel točí, já píšu, Káťa se protahuje, a i když cítí, že přibrala po těžké snídani, je v pohodě.

12,45 Už zase ujíždíme, Káťa si sešívá boty,  nevydržela sponka. Právě jsem ucítil příjemný smrad z krav. Je nádherně, všude vinice, silnice první třídy jsou tu jako dálnice, jen prudší zatáčky. Madrid 164km, ukazuje cedule – je to zvláštní pocit, nejsem cestovatel a tak mi to přijde divné.

13,07 Předjíždíme náklaďák se sýry, co jsme si na cestu koupili v Makru. Je slunečně, mírně pod mrakem a prší, tedy ne, to byl pokus o vtip. Zavlažovače jedou naplno.

13,25 Pavel říká: „Ty jo, Tomáši, my jsme si ještě dneska nečistili zuby!“ „No jo, máš pravdu“, odpovídá Tom, „to jsme čuňata.“ Pavel vyskočí a hledá flašku Fernetu a Karel, který jediný ten vtip nepochopil, se vzpřímil a říká: „ To myslíte vážně, to si chcete čistit zuby? A teď!?“

My nepijeme moc, ale skutečně často. Doufám, že nedopadneme jako alkoholici. Myslím, že ne. Pití mi není blízké, ale je to desinfekce. Což mi říkal už můj dědeček i táta. V malém množství alkohol skutečně léčí.

Vidíme lesík a plno keřů zlatě kvetoucích, asi jako zlatý déšť, ale menší. Jalovec se to jmenuje a pletou se z nich košťata.

13,38 Jedeme za kombajnem a nic se neděje. Katka spí a Pavel si vyklepává nohou rytmus – „Aleluja šabalabalabambam“, v duchu zpívám s ním.

13,42 Předjíždíme kombajn.

13,50 Před námi v dáli hory a vidíme sníh, je to v mlze a tak se dohadujeme. Před námi zvláštní auto s vysílačkou. Dodávka a jede přesně podle předpisů. Nepředjíždíme, do Segovie dojedeme i tak. Karel by ji rád předjel. Ale ten sníh tam skutečně je, zasvítilo tam slunce, je to krása. Jsme šťastní, že vidíme sníh a Karel předjíždí dodávku, je to údržba silnic. Jsme v pohodě a Tomáš si znovu čistí zuby. Já s ním (to jsem si vymyslel, tak často nepijeme) Ty hory jsou nádherné, jedeme přímo k nim.

Pavel točí blížící se město, asi je to Segovia. Karel zavírá okýnko. Katka už nespí, žvýká a usmívá se, je spokojená asi (co si myslí, nevím).
San Marcos

Pavel vykřikl: „To si piš!“ Píšu…, ale on říká: „ To si piš, že je to Segovia“ a ukazuje na nádherné město. Oceňuji jeho humor i cit pro literaturu. Zastavujeme a fotíme, točíme, dokonce i Tomáš.

14,00Přijíždíme do Segovie kolem takové zvláštní skály porostlé trávou, nádhera. Vidíme zarostlý kaňon, fakt super, i když to slovo nemám rád.

14,10 Hotel okamžitě na kraji centra, zvenku vypadá krásně, akorát se nemůžeme vejít na parkoviště a kára trochu čouhá do silnice.

14,25 Jsem ve výtahu, ostatní šli pěšky, vedle mě zavazadla, mám stísněný pocit.

14,30 Pokoje jsou úžasné, jdeme na oběd. Pavel točí, kluci jsou spokojení, Katka asi také. Je zadumaná, buď vzpomíná na Čechy, a nebo přemýšlí o tom, že bude herečkou (chacha).

Dozvěděl jsem se to, co jsem si myslel, že je jí líto, že z okna vidí na španělské cikány, kteří bydlí v plechových boudách.

Výhled z pokoje 14,31 Dozvídám se, že Katka nechce být herečkou. Je jí jen líto španělských cikánů, kteří bydlí v plechových boudách za hotelem. Nechápe, proč my bydlíme tady a oni tam. Jako otec se jí to snažím vysvětlit. Po šestiminutovém filosofickém monologu zjišťuji, že to nechápu taky.

Oběd úžasný, sešli jsme se s Julio Michelem a jeho sekretářkou. A prošli jsme si město, plno zážitků a sranda, ale nebudu to psát, protože deník zůstal na hotelu a nepřesné vzpomínky jsou na nic. (Pozn. autora: Myslím si, že nepřesné vzpomínky jsou víc než fakta. A souhrn pocitů víc, než to, co se skutečně stalo.)

18,05 Sedíme na pokoji a vzpomínáme,  co jsme prožili.

Kája se koupe, Káťa hledá Tomášovi propisku,Tomáš telefonuje mámě. Zjišťuji, že má doma 1,2m leguána. Slíbil, že nám ho přiveze ukázat. Kluci a holky, těšte se. Hovor trval 48s, což jde. Pavel projíždí to, co natočil na videu, v pokoji je 21°C, je nám příjemně, jsme unaveni. Jdu se koupat a opakovat si texty. Pijeme víno Elegido.

18,10 Venku lije, to je bezva, že jsme na hotelu.

20,48 Po odpolední siestě se chystáme na večeři a procházku městem. Káťa psala dopisy a pohledy. Já se koupal a četl Quijota, pak jsem usnul. Pavel se také koupal. Tomáš nevím, ale Karel určitě a Káťa také. Má ve své koupelně rozložené opalovací krémy a s trochou lítosti na ně hledí – zase prší, ale my věříme, že i na opalování dojde. Pavel se dívá na ligu mistrů a právě teď se mu zablokoval program, televize šumí.

21,02 Pořád se ještě chystáme na večeři – kluci se nemohou probrat.

21,40 Konečně jdeme, je po dešti.

21,45 Kája s Katkou se rozhodli jít jinou cestou, jsem zvědav, kdy je zase uvidíme. Jdeme po ulici France Ladreda. Je osvětlena. Blížíme se k úžasnému kolotoči, který popíšu. Nepopíšu, je zaplachtován, vlastně ani nevím, proč si myslím, že je úžasný. Je vidět jen rám a plachta. Možná to jen cítím, ale určitě se nepletu. Určitě bude úžasný, je na takovém malém náměstíčku. Kousek od Aquaduktu. Kluci běží jako blázni, buď mají hlad, a nebo tam chtějí být dřív, než Karel a Káťa.

21,52 Katka s Karlem stojí před hotelem, kde se večeří a čekají až my, celí udýchaní a zpocení přiběhneme. Nic nechápeme a oni se tajuplně usmívají.

21,55 Sedíme u stolu. Já a Karel jsme si dali bramborovou kaši a zjišťujeme, že je to polévka z brambor, asi jako naše hrachová. Pavel a Tomáš má hrášek s masem. Pavel prohlásil: „Požehnej tě večer Pán Bůh,“ a já po chvilce pochopil, proč to řekl.

Zjišťujeme, že jsme se nenahlásili v centru festivalu. Proto nemáme lístky ani stravenky na jídlo. Další máme rybičky se salátem (tedy já a Tomáš) Úžasné malé opečené rybičky, křupou a jí se i s páteří a ocasem. Bezva, dávám si i bagetu. Pavel a Karel má telecí kotlet, Karel tvrdí, že je to kuřecí, vzniká dost ostrá přenice. Vítězí Pavel, je to telecí.

Jsem unaven a nechce se mi psát.

Jako zákusek máme broskve a zmrzlinu, Káťa jako obvykle nic… Dohadujeme se, kdo půjde na procházku městem. Nevím, jak to dopadne, ale Karel okamžitě prohlásil: „Já ne, půjdu pomalu a to rychlým krokem k hotelu a jdu spát.“

22,38 Ztratil jsem Pavlovi vršek od propisky. Není to moc příjemná situace. Pavel na ni dost trpěl a
teď trpí. (odpusť Pavle)

Katka s Karlem odchází do hotelu.

23,05 Stojíme před divadlem na náměstí, je zde zaparkovaná maringotka s českou cedulí "Pravá franckova cikorka", hola (čti ola) to je bezva. Hraje zde šílená dechovka starých chlapů, jsou tak nádherně rozladění – ale schválně. Je vidět, že jsou muzikanti. Tomáš s Pavlem kouří. Lampy svítí, auta jezdí svižně, ale bezpečně. Je vlahá trošku chladná noc. Jsme zvědaví, co nás čeká v příštích dnech.

Akvadukt. Ještě jsme u akvaduktu, který zde postavili Římané v prvním století od pramene až do města. Úžasné, je úplněk a my tady stojíme nad městem. Křičím ze všech sil: „Gracias a buenos!“ a slyším ozvěnu.

23,45 Procházíme poměrně opuštěným městem, je to nezvyklé, ale asi ještě není sezóna, a nebo jsme příliš na severu. Na pokoji dopíjíme víno já, Pavel a Tomáš. Jdeme spát a já čtu ještě kousek Quijota a teď píšu poslední slova dnešního deníku.

00,20 Venku úplněk, nádherná noc a já zhasínám. Až zhasnu, podívám se ještě z okna na španělské cikány. Dobrou noc.