POD MASKOU

Jdu a na obličeji mám masku.
Jdu, slyším velký rachot, hluk, mlácení trakařů a bubnů.
Jdu a přemýšlím, co řeknu, jak vysvětlím naše podivné chování či spíše činění, že v maskách, s trakaři a bubny obcházíme město.
Některým lidem tímto způsobujeme trauma či naštvání, některé to těší - zase se něco děje - a fotí a natáčí. A je spousta těch, kteří, i když na náměstí jsou, i přes ten nesnesitelný hluk trakařů a bubnů, nic neslyší a nevidí, neboť právě teď někam pospíchají nebo něco důležitého řeší. Něco, co je absolutně pohltilo.
Můžu to svést na tradici, napadá mě, a dívám se v otvoru masky na kolemjdoucí skupinu asi čínských turistů, kteří fotí a fotí a fotí a možná ani neví, že doma by je za tuto "tradici" zavřeli...
Jako malí kluci jsme jezdili s trakaři, bez masky, v pět ráno - místo zvonů, prázdnými ulicemi našeho města a nikoho ani nenapadlo se nad tím pohoršit. Každý věděl, že je Velký pátek. Navíc spoustu lidí podle zvonů vstávalo.
   Možná lidi provokuje ta bílá maska a černé kabáty, možná je provokuje víc než ten randál... Uvědomuji si, jak mě maska tlačí. Nemůžu si ji ale posunout, neboť v ruce držím provaz od Golgoty. Ta bílá a černá je symbolem smrti, ale i života, smutku i radosti, začátku i konce, myslím, že to je dobrá barva na Velikonoce. Jdeme kolem křížů a vidím starého muže, který s velkým zaujetím sleduje tesaře, kteří ručně osekávají kulatinu. Možná se mu vrátilo dětství, možná vzpomíná na to, co už kdysi viděl, nebo dokonce dělal, anebo ho uchvátilo řemeslo a um těch tesajících chlapů. 
Jdu v masce tichou ulicí. Už není poledne, je večer, stmívá se, neseme máry a prázdnou rakev. Nevím, co cítí ostatní, ale já cítím bolest zad a ramene a také slyším svůj vlastní dech a srdce. Slyším ho, jak buší, jako bych běžel. Proč ho cítím až v krku? Vždyť jdeme pomalu! Konečně se otevírají dveře katedrály. Bohoslužba skončila. Vycházejí první svátečně odění lidé toužící po spáse. 
Za sebou slyším tichý hlas: "Už můžeme?"
"Můžeme," odpovím.
Ozve se buben
a pak zase ten nesnesitelný rachot,
který tak milý zdá se mi,
až mrazí mi z toho v zádech.
Kvůli tomu mrazivému pocitu,
kvůli svému dechu a srdci,
kvůli dětství a tichému hlasu.
A také kvůli katedrále, která tu nestojí pro lidi, co uvnitř jsou, ale pro ty, co venku stojí, jsou naštvaní anebo vůbec nic nechápou.
Tak pro ty chci na ulici křičet, aniž bych cokoliv řekl. Schován za maskou bílé barvy, která znakem smrti, ale hlavně života je.

V kapse svého kabátu mám přání od Štěpána z Litomyšle:

Kolik důležitých a slavných událostí se stalo od počátků trvání lidstva. A kolik se jich děje i dnes... Jdou kolem nás a většinou se nás vůbec netýkají... Když však Kristus vstal z mrtvých, týkalo se to každého z nás osobně – i když jsme ještě nebyli na světě...