Co připravujeme
Připravujeme se na Advent
Letošní setkání před Betlémem bude s Matějem Kolářem, Jitkou Weinerovou, babičkou Juříčkovou a se mnou - starým Marčíkem. Připravujeme staronové představení a letos jsme se sešli nezvykle brzy, protože Matěj střídá po mnoha letech Pavla Šmída. Poprvé jen já, Eva, Matěj a Toník, tedy Matějův dvouletý syn, který neustále pouštěl vodu ze studny a vytvářel i jiné úžasné aktivity, u nás doma už 22. září. Bylo to krásné, ale rychlé. Předali jsme si texty, trochu si zazpívali, ale hlavně jsme si povídali. Podruhé to bylo 20. října ve čtvrtek, nebylo už tak teplo, ale den to byl také krásný. Sešli jsme se bez Tondy, zato přijela i Jitka Weinerová a dokonce si přišla zazpívat i babička Juříčková, ale jen jednu koledu - "Josefa kochaného", neboť neměla času nazbyt, protože stříhá sníh na celou "šňůru". Tak se říká dnům, kdy hrajete jedno představení pořád dokola, někdy dvakrát, někdy i třikrát. Každý den jiný sál, jiné město. Jste unavení, ale přitom šťastní, jste vyčerpaní a přitom zvláštním způsobem naplněni. Těšíte se, až to skončí a přitom, jak se blíží konec, je vám smutno.
Letošní adventní šňůra bude na tři a půl týdne. Budeme hrát 44krát asi, neboť nic není jistého. No a proto musí babička stříhat a stříhat a stříhat a stříhat tolik sněhu z alobalu. Stříhá ho každý rok už od letních prázdnin. Stříhá ho, zpívá si a modlí se. Možná proto má pořád tak krásný hlas.
Tak tedy, když skončila druhá zkouška a Matěj odjel vlakem do Jihlavy a Jitka autem do Jindřichova Hradce, zůstala nám doma krásná atmosféra. Až do noci jsem slyšel housle, na které Matěj při zkoušce krásně hrál. Pak jsem ucítil linecké. "Já už vážně blázním," napadlo mě. Ale neblázním, já to vážně cítím.
Šel jsem rychle za babičkou. Otevřu dveře a vidím to, co jsem jen trochu cítil. Babi Juříčková pekla vanilkové rohlíčky.
" Evi ! " volám na svou ženu, "pojdˇ se podívat."
" Co je? Taky slyšíte ty housle?" řekla babi a nabídla nám talířek vanilkových rohlíčků.
Letos jsme měli vánoční cukroví opravdu brzy.
Oblékli jsme si kabát, obuli teplé boty a vyšli do téměř mrazivé noci. Sbírali jsme jablka. Ve tmě. "Jablka pokušení," napadlo mě. Tedy jen já Víťa a ty Evi.
Babička Juříčková zůstala v teple u vanilkových rohlíčků. Jitka byla asi doma v Jindřicháči s dětmi a Matěj někde daleko v Jihlavě. Pak jsme vešli do stodoly, rozsvítili světlo a dívali se na betlém, který tam v seně máme celý rok. Celý rok nás nezajímá, nemáme na něj čas a pak, nevím ani jak se to stane, možná, když se začne brzy stmívat a začne zima, nás okouzlí, začne přitahovat...
"Dáš si horký zázvorový čaj?" zeptala ses.
"Dám si víno," odpověděl jsem.
A pak jsme mlčeli, dívali se a také poslouchali.
"Slyšíš zase ty housle?" zeptala ses. A nebo jsem se zeptal já? Nevím, kdo se zeptal první. Na tom nezáleží. Důležité je, že jsme je oba slyšeli.
Pak jsme vysypali jablka do sena,
povídali si
a nakonec i fotili.
V tom se však housle ztratily.
Bylo to tím focením
a nebo povídáním.
Nevím.
Jako důkaz, že se vše skutečně stalo, přikládáme fotografie.
Bohužel, housle na nich neuslyšíte.
